Hasta el viento tiene miedo

Po mexickém dívčím internátě brouzdá duch mrtvé studentky a s nejasnými úmysly se čas od času - noc od noci - zjeví někomu ze současného osazenstva. Na první pohled nevypadá Haste el viento tiene miedo jako něco, co bych musel za každou cenu vidět, silné hodnocení mě ale přesvědčilo - a dobře jsem udělal, že jsem se přesvědčit nechal. Vyloženě hororových momentů ve filmu není k nalezení mnoho, atmosféra je ale po celou dobu silná. Existuje i remake, který jsem zatím neviděl. Horror movie of the year (15.09.2010)

Taboada s jedním ze svých prvních hororových zářezů. Ve většině dílech snoubí gotické prvky s těmi duchařskými a do toho často mění jak prostředí, tak původce zla (černý kocour v Más negro que la noche, podivná socha v El Libro de piedra). Příběh, jako u většiny režisérových dalších snímků, je opět jednoduchý a dost rozvláčný, ale možná právě v tom tkví jeho síla. Stačí si vzpomenout na podzimní atmosféru a noční vycházky internátem, v jehož chodbách se nese naléhavé volání. Mezi vrcholy filmu pak jasně patří scéna v kostelní věži. Na remake se chystám co nevidět. (03.04.2012)

Já musím souhlasit s předchozími komentáři. Tento film mě opravdu dostal a mně doposud neznámý režisér Carlos Enrique Taboada stojí rozhodně za bližší prozkoumání. Film je bez debat mistrovským dílem ve svém žánru v mexické kinematografii nejen oné dekády, téměř bez slabin, všechno tu klape na jedničku, má svůj styl, jedinečnou strašidelnou gothic atmosféru (všechny ty podivné zvukové efekty a ozvěny, rušivé sny, nečekané, děsivé a památné momenty, temná zákoutí internátní školy a brilantní hudbu), velmi propracovaný děj, po vizuální stránce také paráda. Mexická kinematografie a vůbec celý jejich filmový průmysl se v té době může pyšnit sérií filmů s maskovaným silákem Santem spolu s jinými mexickými zápasníky, který bojoval proti zombíkům, dále by to byli různí draculové a šílení doktoři. Tento film však přišel bez všech těchto šílenců, s ne tolik propracovanými a de facto s vůbec nekrvavými speciálními efekty a vida, ono to vyšlo a zafungovalo. Jsou tu pasáže, kdy ani nedýcháte a kdy jen tápete, nevyplatí se přijít pozdě, konec je sice trochu klišácký, ale prvních cca 50 minut je jedinečných, najde se tu dost sekvencí, při kterých ve vás doslova zamrazí v těle, např. to snové noční volání Claaaaaaudiáá rozléhající se po celé školní budově, nebo třeba obrysy oné dívky ve strašidelné zvonové věži, které jednotlivé žačky a dvě jejich vychovatelky postupně zahlédnou. Tato nestárnoucí mexická duchařina je jednoduše mistrovské dílo a pokud máte rádi takovéto filmy, mohu doporučit ještě podobně laděnou španělskou pecku "Residencia, La", u které jsem až doposud myslel, že je jedinečná a ejhle, ona je o rok starší! (23.09.2010)

"I vítr se bojí" -- Moc milé překvapení. Horor stojící naprosto na skvostné atmosféře, s jednoduchým, ale pro své účely plně funkčním příběhem. Během sledování se mi několikrát zdálo, že Taboada úplně neužívá možnosti poloprázdné internátní školy, ale čím více postupovala stopáž, tím tísnivější film byl a ke konci už se dalo mluvit o strachu. Na první pohled laxní režie nenápadně graduje a vytváří depresivní vlezlou atmosféru srovnatelnou s jinými duchařinami "Ti druzí" nebo "Haunting" (1963). Pomalu plynoucí příběh je navíc odvyprávěn skrze sympatické postavy (a herečky), s příjemnou hudbou a stopáží, takže jako celek nemá slabá místa a je krásně "kompaktní". Veškeré složky filmu jsou vlastně velmi jednoduché a místy možná i naivní, ale s očividným talentem tvůrců děsivě působivé. __ 4,5* (16.02.2010)

Jednoduchý duchařský příběh “Dokonce i vítr má strach” se odehrává v dívčí internátní škole ve 20. století, ale nese současně známky tzv. gotického hororu, typického spíše pro lokace a období 19. století (tajemná věž v zahradě, noční vize, skučení větru aj.). Byl jsem příjemně překvapen uměleckou úrovní, v níž je vybudována atmosféra napětí a tajemna tohoto jinak velmi prostého scénáře. Hororový prvek je navíc okořeněn humorem a lehounkým erotickým nádechem, ovšem zcela v mezích vkusu a mravních mantinelů, takřka jen v náznacích. Herecké obsazení je přehlídkou různých typů (vždy bezvadně nalíčených) mexických dívek a žen. V roli Lucie, zástupkyně ředitelky, můžeme vidět mexickou hvězdu Maricruz Olivierovou. Film na mne vizuálně působil překvapivě evropsky; zjednodušenou typizací postav se příliš nelišil např. od západoněmeckých wallaceovek první poloviny 60. let, vesměs nezávadných i pro děti a mládež. Ale naopak, něčím je jiný a hodně zvláštní. Mně se ten film moc líbil. (31.12.2010)