Perličky na dně

Za nejlepši perličku považuju Podvodníky od Jana Němce, kde se podařilo v podobě dvou starých pánu předhánějících se ve vyprávění podivuhodných historek ze svého života asi nejlépe vystihnout atmosféru Hrabalových děl, zbytek se pohybuje na hranici průměru až v případě Domu radosti podprůměru. Proto mi zůstává trochu záhadou, proč do filmu raději nebyly zařazeny Fádní odpoledne a Sběrné suroviny, které kvalitou vlastně všechny zde uvedené perličky vysoko převyšují... (07.09.2009)

Upraveno v prosinci 2023. Perličky na dně: jde o zdařilé převedení povídek Bohumila Hrabala na filmový pás, kde se rozprostírá jak poetika literáta (to nadšeně bezprostřední nalezení poezie v obyčejnosti, v bídě a v prachu všednosti), tak též literátovo pojetí lidské duše jako kosmické perly (respektive perličky). Jaromil Jireš - Romance: básníkovo okouzlení cikánským temperamentem a jejich ještě původním, tím tradičnějším přijímáním života zde mocně vyplouvá, tryská na povrch. Je to intimní symfonie pro dva, toužícího mladíka Gastona (Ivan Vyskočil, ten mladý) a mladou bezprostřední cikánku Margitku (Dana Valtová). Jan Němec - Podvodníci: krasosmutná poezie o pábitelství jako ospravedlnění sebe sama a vlastního života před sebou i před světem. A v tom je právě odhalena krása života. Zaujmou staříci (Miloš Čtrnáctý a František Havel). Evald Schorm - Dům radosti: šibalství a výdělečnost modernějšího způsobu světa troskotá na prosté lidové tvořivosti. Vyniká naivní vesnický umělec (sám malíř Václav Žák) i jeho osobitá mamá (Josefa Pechlátová) a dva pojišťováci, ten upjatější (Antonín Pokorný), i ten smířlivější (Ivan Vyskočil, ten starší). Jiří Menzel - Smrt pana Baltazara: podstata básníkovy poezie právě v této epizodě dosahuje svého vrcholu. V centru velkého víru poezie jsou milovník automobilismu (Ferdinand Krůta), pak jeho manželka s hudebním sluchem (Pavla Maršálková), v čase uvízlý strýček (Jan Pech) a ty zážitky ostatních absorbující invalida (Alois Vachek). Věra Chytilová - Automat Svět: poezie se zde snad nejvíce dotýká podstaty života, v jeho celistvosti, díky tomu odhaluje kouzlo života, jeho nejbytostnější poezii. Navíc, představuje alespoň trochu dílo osobitého grafika a malíře Vladimíra Boudníka. Vedle něj zaujme rázná výčepní v automatu (Alžběta Laštovková) a o ženicha policií připravená nevěsta (Věra Mrázková). Mám poezii Hrabala rád a od filmových adaptací neočekávám svoje představy, ani otrockost, spíše podstatu, duši, perličky, extázi poezie. Perličky na dně nejsou určeny pro intelektuály, jde o poezii, o kouzlo života v jeho zdánlivé obyčejnosti. Neschází potřebný nadhled. Vše plyne, v tom je veškerá krása i hrůza života zároveň. (05.11.2009)

Popravdě řečeno, o něco větší zklamání než jsem čekal. Smrt pana Baltazara je totální nuda (alespoň ten Menzelův cyklista nebyl tak špatný), Podvodníci jsou též nudní, ale ještě více smutní, Dům radosti se vám nejdříve pokusí rozmlátit ušní bubínky hlasitými varhany a pak nabídne souboj o protivnější pár (Matka, syn X duo pojišťováků) - viděl bych to na remízu, Automat svět vás zkouší nejdříve uspat a pak zaútočí v podobě trhlé nevěsty a milovníka stromků a nakonec Romance, která se jako jediná dokáže kvalitou přiblížit průměru a navíc nabídne Vyskočila v roli naivního floutka, který si chtěl jen levně užít s cikánkou a najednou skoro plánuje svatbu. Dohromady mi to dává hodně slabé 2* a raději dělám, že jsem zapomněl jména režisérů, kteří mě docela zklamali. Ohromným paradoxem je, že Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které nebyly zařazeny, ale na DVD se v podobě bonusů nacházejí, jsou mnohem stravitelnější a Perličkám na dně by po přidání zvedly kvalitu, avšak nestalo se tak. (27.07.2012)

Zvláštní případ povídkového filmu, ve kterém se kvality jednotlivých krátkých filmů nedají jednoduše zprůměrovat. Jakoby ty filmečky snad ani neměly nic společného. Ano, Chytilová by vyčnívala z každé režisérské sestavy, ale i zbytek je možná až příliš různorodý. Paradoxně tedy hodnotím výše oba krátké filmy, které se do tohoto pásma nevešly, přičemž Fádní odpoledne Ivana Passera ční vysoko nad všemi pěti částmi tohoto titulu. (21.02.2015)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)