Perličky na dně

Zajímavé, ale nic převratného. Z celého cyklu docela průměrně zpracovaných a dost depresivních povídek vystupuje Dům radosti od Evalda Schorma, ve kterém je natočen velmi originálním způsobem příběh dvou postaviček s "uměleckými" sklony. Výbornou atmosféru povídky je možné popsat jako mysticky napínavou. Docela mě také zaujala poslední povídka Romance od Jaromíra Jireše, ale spíše než svojí kvalitou, tak svojí úžasnou nekorektností. (22.09.2010)

Těžko hodnotitelný film. Jelikož se vlastně nejedná o film, ale o cyklus povídek podle Bohumila Hrabala. A tudíž některé povídky jsou skvělé, jiné slabé. Projevuje se zde různorodost režie, protože každý režisér/ka měl/a na starost jinou povídku. Jinak z hlediska dnešní doby je ten film pomalý. Spíš jej doporučuji jako exkurzi do 60. let. A nebo pokud se chcete seznámit s filmařskou elitou nejen 60 let, která tehdy začínala. Hodnocení 80%. (09.05.2012)

Pět režisérů si rozdělilo povídky Bohumila Hrabala se stylem sobě vlastním. Trochu nevyrovnané, u některých je poznat, že ambicióznější díla už nebudou s Hrabalem svázaná. Velká část hodnocení patří za ten průvodní dojem, který kolem sebe tyto krátké povídky vyvolávají, někdy možná mimovolně. Kdybych to bral výčtově, tak Menzel v této poloze (v této době) samozřejmě nezklamal, Chytilová si s gustem zaprovokovala (jako v každé době) a Jireš šel zcela mimo mě. Zbylé pány mám raději jinde. Ale co už s tím, je to dobovka a tento mladický přístup si Hrabal zasloužil jako jen málokdo. (08.12.2005)

Postřižiny, Skřivánci na niti a Slavnosti sněženek prokazují, že Hrabala je nejlépe točit civilně, nechat ho promlouvat pouze skrze dialogy, bez pokusů o pseudoumělecké pábitelské scény ála Kachyňa. V těchto povídkách se bohužel takových sekvencí nachází přehršle, takže jsou děsně natahované a nudné, s výjimkou té poslední, která také patří k jasně nejlepším. Kdyby nebylo úděsné hudby, tanečků stařečka s nožem a zpomalených automobilových bouraček, nejvíc by se mně líbil ten jediný barevný příběh od Schorma. Zato u druhého příběhu pravidelně usínám, takže ten dost dobře hodnotit nemůžu. (24.02.2013)

Bože můj, kam se z českého filmu vytratilo to hledačství, poezie bez alibistického křenění, snaha (a schopnost) vyjádřit nehmatatelné? — Menzel na úvod po svém způsobu vymaluje autentickou atmosféru motocyklových závodů, ještě trochu neobratně, zato bez rutiny; Němec, i když jeho povídka z celé pětice nejvíc evokuje školní cvičení, skromnými prostředky mrazivě připomene pomíjivost člověčího života a pointu podá s příjemnou lehkostí. Od Schorma dál už je to čirá radost a úžas (on a paradoxně taky rebelka Chytilová podle mě postihli skutečného hrabalovského ducha nejvěrněji, Jireš si sice jede hodně po svém, ale u něj zas člověk výská nadšením nad lehkostí vyprávění, jakoby šmrncnutou Francií, v dokonalém souladu s polodětskou hravostí minipříběhu, ve kterém se cikánský a gádžovský svět potkávají bez umělých předsudků a fóbií). — Všech pět spolužáků pracuje s předlohami jako s živým materiálem, každý se jinak vyrovnává s jejich přerývaností a vrstevnatostí. Výsledky jsou pro mě mnohem zajímavější než cokoli, co se kolem Hrabala událo později, kdy pole ovládl Menzel se svým divácky vstřícným narovnáváním, uhlazováním, zjednodušováním. Abychom si rozuměli – některé pozdější kousky Menzelovi vyšly skvěle; Perličky na dně ovšem ukazují, co všechno se z původních próz dalo dostat, když se vzaly do ruky jinak. A myslím, že je v nich zatraceně dobře znát, že v té době český film začínal skutečně komunikovat se světovým a měl mu co říct, se samozřejmou hrdostí, bez mindráků. (23.06.2012)