Pearls of the Deep
VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (142)
Jako každý povídkový film i tenhle trpí nevyrovnaností jednotlivých částí. Vrcholem je pro mě povídka Jana Němce o dvou pánech na smrtelné posteli. Jediné co mě mrzí je, že do filmu nakonec nebylo zařazeno Passerovo Fádní odpoledne, které jediné přesně vystihovalo to, co jsem od Perliček čekal. Smrt pana Baltazara- 70%, Podvodníci- 80%, Dům Radosti- 50%, Automat svět- 55% a Romance- 75%. Průměr je tedy odpovídajících 66% a tedy silnější tři hvězdy. ()
Naprosto jedinečná záležitost, u které potom v podstatě zůstal jen režisér Menzel. Bohumil Hrabal vytvářel jedinečnou formu povídek. A kdo jiný, než mladí nadšení absolventi filmové školy, mohli tyto povídky, alespoň částečně, zpracovat. Naprostá osobitost a autentičnost povídek je nádherná. Jsou to jen a jen dialogy, pábitelské, nicotné, ovšem ze života. Tohle je nezpochybnitelný filmový underground. Točit Hrabala, je vskutku velmi obtížné, nicméně tady se to skutečně povedlo. Každá povídka má svojí atmosféru, ať už silnější, nebo slabší. V celku je to ovšem velice povedené. Povídka Dům radosti je pro mě absolutní vrchol toho zmíněného filmového undergroundu, který už je v současnosti nadobro ztracen. Děsivá hudba a překrásný, absurdní vývoj povídky. Od té doby, co jsem viděl filmeček poprvé, vyhledávám každý film režiséra Schorma. Tímto mě absolutně dostal. ()
Pět povídek Bohumila Hrabala zpracovalo pět mladých režisérů nové vlny a každý pojal svůj úkol z jiného úhlu. Hrabalovo dílo není čistě dějové, je postaveno na poetice okamžiku. A je umění, zachytit jeho podstatu na film tak, aby příběh neutrpěl. Asi nejvíc mě okouzlil Menzel a první povídka, mám stejné procítění Hrabala jako on. ()
Strašně mi vadilo, jak je to pohromadě a jela jedna povídka za druhou. Vidět to rozsekaně, každou zvlášť, ve svůj vlastní okamžik, určitě by jednotlivě dopadly lépe, než takhle v celku. Bavily mě jen první dvě povídky a ta poslední, ta si nejvíce. Třetí a čtvrtá nic moc, ale uškodilo jim nejvíce asi to, že právě byly součástí, středem, jednoho celku. ()
Jiří Menzel naložil se svojí povídkou stejně jako s Ostře sledovanými vlaky - na pozadí poetických obrázků herci-neherci odříkávají Hrabalův text. První povídku tak považuju za nejslabší, o dost lépe se svého úkolu paradoxně zhostili tvůrci, kteří si k Hrabalovi pouze odskočili - příjemně mě překvapili hlavně Němec a Chytilová (jejichž filmům zpravidla nerozumím). ()
Galerie (25)
Photo © MALAVIDA
Zajímavosti (16)
- Bohumil Hrabal si zahrál epizodní roli v každé povídce. Ve "Smrti pana Baltazara" ztvárnil diváka motocyklových závodů, v "Podvodnících" zřízence pohřební služby, kočího v "Domě radosti", návštěvníka "Automatu Svět" a nakonec usínajícího pána v tramvaji v povídce "Romance". (sud)
- V povídce "Smrt pana Baltazara" si zahrál miniroličku cyklisty, který předjíždí vůz, sám režisér Jiří Menzel. (sud)
- Jiří Menzel o desítky let později ve své autobiografii napsal: "S odstupem se mi zdá, že právě díky důslednému oddělení dialogu od obrazu je z mých hrabalovských adaptací tenhle filmeček asi nejhrabalovštější. Spolehl jsem se v něm na vtip Hrabalových textů a domýšlel jen takový obrazový doprovod, na kterém by v konfrontaci s ním lépe vyzněl jejich obsah. K některým Pepinovým monologům jsem použil i texty z jiné Hrabalovy knihy Taneční hodiny pro starší a pokročilé." (NIRO)
Reklama