Meze Waltera Hortona

Povídku s nenápadným hororovým podtextem o největším hudebním zloději všech dob jsem považovala za nezfilmovatelnou a její česká televizní adaptace mi dokázala, že jsem měla pravdu. Děj povídky je jednoduchý až prostinký, není v ní žádná akce, o to více se musí spoléhat na atmosféru, na vykreslení napětí mezi postavami, na zjevný chlad mezi oběma manžely. Pro tv inscenaci, přestože je krátká, něco takového nestačí anebo to režisérka prostě nezvládla. ____ Přestože snímek trvá jen 38 minut, vleče se přímo zoufale sáhodlouhými a suchopárnými vnitřními monology s pohledem na nehybnou tvář toho kterého herce. Nezáživně ubíhající čas vyplňují ukázky klavírních koncertů a nesnesitelně prázdné pohledy diváků - bezvýrazných komparzistů. Etuda rozhovoru exaltované novinářky a snobské manželky by se dala stručně popsat - to až hanba fackovala. A to hlavně kvůli Ince Čekanové coby reportérce, která předvedla pravý výkon volšového dřeva bez talentu.___ Celá tahle inscenace ve mě vyvolala dojem muzeální vykopávky, která by měla zůstat navěky /ne/pečlivě uschována v depozitáři. /29. 10. 14./ (29.10.2014)

V rámci krátké stopáže a komorního aranžmá absolutní výsledek - znepokojivý příběh, který dokáže vystřídat mnoho nálad od pobavení, přes absurdnější rovinu až po nejhlubší mrazení. A nejen to, navíc každou minutou získává širší přesah a podněty k dalšímu přemýšlení o temných hlubinách v samotném člověku. Jiřina Jirásková a její monolog je ukázkou hereckého mistrovství, které vrcholí v úžasném duetu s opět démonickým Rudolfem Hrušínským. No a anglické prostředí s nezbytnými proprietami už jen dobrušuje tento televizní klenot. (29.01.2013)

Další z řady nevysvětlitelných, absurdních premis, které umožňují povolit uzdu autorově fantazii a vytvořit jak hravé, komediální dílko (Na Hromnice o den více Harolda Ramise), tak i surrealistický psychologický horor (Proměna Franze Kafky). Meze Waltera Hortona stojí někde mezi, část vyprávěná Jiřinou Jiráskovou má blíže ke komedii, ta od Hrušínského zase k hororu, který využívá mnohokrát osvědčeného iracionálního strachu z neznáma. Při své stopáži a televizním formátu se jedná o dílko téměř mistrovské. (19.01.2013)

No, komedie... Tak mezi všemi k tomuto filmu vhodnými žánry bych ji dal asi na poslední místo, tohle je hlavně mysteriózní. Každopádně ten námět mě hodně zaujal a byl jsem zvědavý, jak vyvrcholí. Pravda, ta závěrečná pointa je dost zajímavá a i chytrá, ale stejně jsem pořád čekal, že se vysvětlí, odkud Walter Horton vzal tuhle zvláštní schopnost. A to tam bohužel vysvětlené není. Ale i tak to má celkem tajemnou atmosféru a dobře se na to kouká, jen té hudby je tu přehnaně moc, až mi to ke konci vadilo (a to mám klasickou hudbu rád). Někdy i zbytečně natahuje děj. Slabé 4* (27.10.2020)

Vizuální kreativita a poctivost (přesto by možná obstála i pouhá zvuková stopa), postavy herecky lehce načrtnuté v rozsahu malé formy i zpestření vnitřními hlasy a epizodními postavičkami pohánějí film po krůčcích kupředu. "Já to vůbec nechápu." Kamera J.Illík, sc. a rež. J.Pokorná, (John Seymour Sharnik: The Limits of Walter Horton, 1954) Vyznění nedosahuje osudovosti závěrů např.K.Vonneguta, spíše doznívá v duchu I.Hurníka. 3-4* Uteklo mi, kdo hrál na piáno :( (27.11.2012)