Obsahy(1)
Legendární inscenace Národního divadla s Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou v hlavních rolích. Divadelní představení v Tylově (dnes Stavovském) divadle se hrálo od premiéry 7. února 1974 do prosince 1982 a právě v tom roce jej zaznamenala Československá televize. Fenomenální divácký úspěch hry maďarského autora na naší první scéně byl vlastně pohledem zvnějšku nepochopitelný. Co je vlastně tak atraktivního na hře, která zobrazuje život 65leté důchodkyně v socialistickém Maďarsku a její na vozíček upoutané sestry žijící v Západním Německu? Co může být zábavného na milostném trojúhelníku mezi tou starou Erži, jejím dlouholetým nápadníkem – emeritním operním pěvcem – a její nejlepší kamarádkou? Kromě toho, že příběh je napsán na pomezí grotesky a absurdního dramatu, přestože se opírá o dobové reálie, že v něm stačí dvě hlavní a několik vedlejších postav, a hlavně že je fenomenálně zahrán dvěma fantastickými herečkami Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou – vlastně už nic…
Mnohotvárné herectví plné energie, hlasové, mimické a pohybové schopnosti vyjádřit každé hnutí mysli své hrdinky a přitom tak životné, jako by ani z jeviště nepromlouvalo – mistrovský kus Dany Medřické. Citlivé v uměleckých prostředcích, ale prožité a s kulturou řeči, dokonalé ztvárnění kultivované staré ženy na vozíčku v podání Vlasty Fabianové. Herecký koncert. Příběh dvou sester, jejichž život dělí železná opona, rezonoval s pocity diváků svou pravdivostí. V interpretaci Dany Medřické se navíc postava Erži Orbánové stala symbolem nezdolného optimismu navzdory bídě života. Nejen tato inscenace, ale i herecké výkony Dany Medřické a Vlasty Fabianové se už za jejich života staly legendami. Představení mělo neuvěřitelný úspěch a trhalo rekordy (403 repríz), bylo na svou dobu na Národním nejúspěšnější, i v současnosti je v reprízovosti předčil jen Donutilův Sluha dvou pánů. Díky televiznímu záznamu se diváci mohou dodnes těšit dokonale prožitým herectvím.
(Česká televize)
Recenze (55)
Hra mě moc nebavila, mám radši velké plátno, ale výkony herců ano, zvláště paní herečky Dany Medřické. Byla to zřejmě jedna z jejích posledních rolí a bylo vidět, že do toho dává samu sebe. Její šílené výrazové proměny a mluva ("Ať jde k čertu baba!") krásně korespondovaly s protichůdnou distingovanou Vlastou Fabiánovou a jejím sametovým hlasem. Obě dámy by se možná obracely v hrobě, kdyby věděly jak aktuální je téma hry dnes u nás a jak citelně vnímáme na vlastní kůži Gízinu charakteristiku kapitalismu, coby známostí, moci a peněz... ()
Koncert pro paní Danu Medřickou, vždy jsem ji měla ráda, ale až tady jsem si uvědomila jak veliká to byla herečka. Kočičí hra sama o sobě není veledílo (i když je to příjemný lidský příběh). Obě dámy dokazují, že když je herec opravdovský a velký, tak překoná i téma hry (jako tomu bylo pro přiblížení v Pochybách s Meryl Streep). Kdyby důraz zůstal na hře, mohlo by to sklouznout k ulepené nostalgii, zášti a jakémusi průměru, ale naštěstí si ten "důraz" paní Medřická ukradla se spolupachatelkou paní Fabiánovou a hru doslova vyšperkovaly. Až neuvěřitelné,co talent dovede! Nepřeháním,když řeknu, že na paní Medřickou jsem koukala s otevřenou pusou. Lepší divadlení výkon jsem sotva viděla! Většinu mého hodnocení patří hereckému výkonu paní Medřické. ()
Je škoda, že jsem kvůli datu svého narození nestihla Danu Medřickou "live". Nicméně i prostřednictvím TV záznamu mě dovedla okouzlit, ostatně ona málokdy zklamala. Ta neuvěřitelně působivá hra její tváře - radost i smutek v očích. Mohli by udělat vyhlášku na to, aby tento záznam musel vidět každý a mohl si tak úžasnou Danu Medřickou vychutnat v celé její kráse. ()
Örkényho hra je vlastně dost obyčejná a i v této inscenaci je znát, že potřebovala nekompromisnějšího dramaturga - místy se značně opakuje. Výkony Dany Medřické, Vlasty Fabianové a Luby Skořepové z ní však i v tomto nijak zvlášť dobrém záznamu (který se z divadelní hry snaží udělat televizní film, a proto stříhá místo přestaveb a nemá diváky - přitom reakce publika musely být do značné míry tím, co stimulovalo dění na jevišti!) dělají malý klenot hodný vaší pozornosti. I když - opakuji - pokrácení textu by rozhodně nemohlo ublížit. ()
Ta hra není výjimečná sama o sobě. Vlastně se moc nevymyká tehdejšímu trendu stavět do kontrastu socialistickou pospolitost a chlad odosobnělého kapitalismu, jež symbolizují postavy Erži Orbánové a její sestry Gízy, žijící v emigraci. Proto taky žádná z pozdějších inscenací (ať už s Jiřinou Bohdalovou či Ivou Janžurovou v hlavní roli) nedosáhla podobného úspěchu. O kouzlo jedinečnosti se zasloužila Dana Medřická. V době, kdy to v Národním opravdu neměla jednoduché, dostala roli ve zdánlivě bezvýznamné hře a udělala z ní hit. Lidé se znovu vraceli a čerpali z ní energii. Medřická se v kulichu, opelichaném kabátě a šněrovacích křuskách vřítí na jeviště, v chůzi odhazuje kabát i kabelku, a bez průtahů nám s přímo rozkošnickou zlomyslností sděluje, co zažila v mlíkárně. S temperamentem, který vyhazuje pojistky, se svíjí radostí i vztekem, zběsile gestikuluje, křičí, pak zas skoro šeptá a vychutnává svá slova, někdy se rozněžní nebo na okamžik posmutní, ale hned se rázně ujistí, že má otěže života pevně v rukou. Slovo strhující bylo vymyšleno, abychom měli čím pojmenovat výkon Dany Medřické. 100% ()
Galerie (4)
Zajímavosti (1)
- Do září roku 2008 držela inscenace rekord v počtu repríz (403), jejichž počet nadále nemohl růst, když byla hra stažena z repertoáru z důvodu smrti hlavní představitelky Dany Medřické. Rekord byl překonán inscenací Sluha dvou pánů s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. (Bart)
Reklama