Člověk z půdy

Nikoliv náhodou se tato "prasemaforská" hra až proklamativně hlásí k tradicím Osvobozených, nikoliv náhodou se na jevišti objevuje Voskovcův werichovský nástupce Horníček, nikoliv nohodou měla k SEMAFORu blízko i někdejší herečka Osvobozených Ljuba Hermanová. Vlastní děj de facto prvorepublikovou poetickou lupou levých avantgard nepřímo zobecnňuje výrazný zlomový posun, který právě v této době stále citelněji poznamenával a posouval celou českou společnost československé éry. Chruščovův projev, přednesený na XX. sjezdu KSSS, vyvolal "otěpel"-tání i v československé společnosti. Sommrova výrazně nadsazená postava typického schematického socialistickorealistického literáta, který přímo symbolicky sice umí psát, ale nikoliv číst, i mládí, z pod jehož jakobysvazácké rozjásanosti vystrkují růžky STARCI NA CHMELU a kdesi hodně v budoucnosti i Pražské jaro a jeho "socialismus s lidskou tváří". Typická semaforská hravost a bezelstný rozverný optimismus, čapkovsky směřující k plnosti života všedního dne mimo již typicky semaforské melodie (včetně evergreenu VČERA NEDĚLE BYLA) charakterizuje až vyzývavě mladé mládí všech protagonistů bez výjimky (nejstaršímu Horníčkovi tehdy čerstvě naskočila čtyřicítka, Kopeckému a Šlitrovi byla velmi blízka Kristova léta, Suchý s Matouškou stále byli dvacátníky, Filipovská velmi čerstvě dovršila plnoletost). Ze sedmi ambiciózních startů SEMAFORu nakonec zbyl ten jediný, nadčasový, poloha napolo dramatizujícího, napolo kolážově pásmového kabaretu. Za zmínku stojí i publikum svým složením tak blízké diváctvu Osvobozených ze třicátých let. Vystoupení semaforských bylo závanem svěžího větru, gejzírovým výtryskem vody živé svlažujícím kuturní úhor budovatelské bezútěšnosti éry neblaze proslulých justičních zločinů a vražd pověstných padesátých let. Ta živost, to nadšení obrozující spontánní invence tryská z malého jevišťátka v domě v ulici Ve smečkách i dnes. Po padesáti letech. (22.12.2008)

Vidět to na divadle v padesátých letech? Jasných pět hvězdiček! Jenomže dnes už to působí místy nudně a až moc jednoduše. A paradoxně nejnudnější je to, co tenkrát způsobilo pravou senzaci - písně. Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Dítě školou povinné... hity, které umíme nazpaměť a když některý z nich začne, máme chuť jít si uvařit kafe nebo si odskočit na záchod, protože už jsme ho slyšeli tolikrát, že v nás nevzbuzuje vůbec žádné emoce... Jsem fanouškem divadla Semafor, ale Člověka z půdy zkrátka a dobře nepovažuji za vrchol tohoto divadla. (16.09.2006)

Samozřejmě, tento vhled do historie divadla SeMaFor má svou neoddiskutovatelnou roli v kulturní historii této země. A akceptovala jsem Člověka z půdy jako ideální start řady X krát divadlo. Ok. Ale ani při vědomí veškerých doprovodných materiálů nemám důvod si to užít. Archaické televizní záznamy čehokoli mi už navždy budou asociovat jen nesmyslný restart vnímání naší minulosti, který zahladil veškeré stopy samostatného vývoje kinematografie a novým rokem nula se stalo probuzení blikajícího zázraku v roce 1953. (22.08.2010)

Kabaretní pásmo Suchého a Šlitra je excelentní přehled postupů epického divadla a úchvatná hříčka. "Popěvky", které jsou v některých komentářích označovány za hlavní součást inscenace - bych skromně dodal, že ač baví - nejsou asi tím nejpodstatnějším. Roku 61 přelemová záležitost, která hravostí, lehkostí i mírou tvůrčí invence a volnosti rozstřelila nejen fonemomén Semaforu a "malých forem" ale i prostředí zatuchající prdy sorely. Rozšafný Horníček a jeho improvizující Vláďa tvoří geniální figuru, kdesi na půdě... Zkrátka:" Něco Suchého od nějakého dobrého..." (01.11.2011)

Dětské uchvácení písničkami a úryvky dialogů zaznívajícími ze starých gramodesek už mi nikdo neodpáře; když jsem na reflexím DVD zjistil, že zbytek první semaforské hry je už jen nesoudržná poetistická vata šmrncnutá povinnou dávkou budovatelského nadšení a trochou opatrné satiry, byl jsem z toho docela smutnej. Možná kdyby byl býval záznam pořízen s Malým lordem v podání Suchého, který sice nebyl herec, ale podle zvukových nahrávek uměl ve svých replikách vypíchnout jazykové hříčky a mikropointy stokrát líp než řemeslně honěnější Černý, a kdyby u piána seděl Šlitr a ne Růžička, nepotřeboval by člověk tolik historického povědomí, aby si dokázal představit, jaký to tenkrát na přelomu padesátek a šedesátek musel být mazec. (06.10.2014)