Paříž, Texas

Už tomu bude více než rok, co jsem Paříž, Texas viděl poprvé. Od té doby jsem na něj, na jeho melancholickou atmosféru, opravdu výjimečně pomalé tempo (tentokrát v tom nejlepším slova smyslu) a zvláštní náladu, kterou vyvolával, často myslel. A to je jev u mě vskutku nevídaný. Teď, když jsou ty Vánoce, čas klidu a pohody, jsem se rozhodl, že se na něj s odstupem času podívám znovu. A znovu mě totálně odrovnal, možná dokonce víc než napoprvé. Dostaly mě ty samé věci jako před "lety" (jak už jsem zmínil, je to jen něco přes rok, ale zdá se mi, jako by od té doby uplynula minimálně dekáda - a navíc to takhle zní líp). A proto nejen že si Paříž, Texas zaslouží tu pátou hvězdičku, on si zaslouží i místo v mé TOPce. (25.12.2010)

Rozhodně pěkný, silný, citlivě natočený a adekvátně ukončený příběh. Sice trochu čitelný, ale to by až tak nevadilo. A vlastně ani to brutálně pomalé tempo vyprávění není příliš na škodu. Ovšem to by ten film nesměl mít přes 140 minut (bohatě by stačilo cca 100). Takhle bohužel snímek začne dříve nebo později působit rozvlekle a utahaně a divák si pak vlastně ten katarzní a dojemný závěr ani moc neužije, jelikož je z předešlého sledování už moc unavený (nechci napsat přímo 'znuděný'). 60 % (18.08.2009)

V jednoduchosti je síla. Příběh začíná tak tajuplně (Kdo je ten neznámý muž? Proč mlčí? Co se mu stalo?) a Win Wenders potvrzuje, že zná dokonale scenáristické řemeslo a postupné dávkování informací a emocí. K tomu přidává svůj „zasněný“ pohled, jaký se mi líbil v Nebi nad Berlínem, trošku si sem tam vypůjčí něco od Lynche, a přitom stále dodržuje filmařské principy, které ještě povyšuje - naprosto dokonalá scéna, kdy Travisům obličej v kabince překryje ten Janin, ale také třeba drobné detaily, jako že syn udělá stejný pohyb prohrábnutí vlasů rukama jako Jane a dokonce mají oba na sobě stejné oblečení stejné barvy. A když jsme v Texasu, kurnik, začne nejen znít country hudba, ale dokonce i celé to Travisovo vyprávění v kabince má schéma country písniček, kde nejde o hudbu, ale vyprávěný příběh (viz třeba u nás dívka s vlasem medovým - tu písničku mimochodem, protože má mystično rád, bych doporučil synovi, až to tady bude číst). Wenders si pohrává i se symbolismem - někdy nejsou lidé schopni si věci říct z očí do očí, ale je mezi nimi „zástěna“, zde ve fyzické, skutečné podobě. K tomu skvělá kamera, která se akčně netřepe, ale dokáže velmi působivě zarámovat obraz. Příběh sám je uvěřitelný, velmi dobře zahraný, postavy jsou životné, promyšlené, mají svou hloubku charakterů, celý příběh dává smysl (včetně pěšího putování, což by bylo na delší rozbor, ale Pavel Juráček nebo Miroslav Macháček také milovali dlouhé pochody - ono to člověku tak nějak utříbí myšlenky a pohled na život.) A dokonce je v konci zrnko naděje, protože ještě pořád, nezapomínejme, je tu ten pozemek v Paříži, Texasu. (07.12.2019)

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol) (13.05.2018)

Poměrně často pouštím film bez jakékoliv vědomosti o jeho obsahu. Většinou je to ku prospěchu věci, nicméně Paříž, Texas byl opačný případ. Dokud jsem zkoumal, co se děje a proč se to děje, byl jsem ohromně nadšen. Jakmile byly všechny karty na stole, pořád mi Paříž, Texas přišel jako úžasný film, ale pocit něčeho navíc jakoby odpadl, a to přesto, že odhalení karet představilo hodně silné a nevšední téma. Tudíž doporučení rozhodně ano, ale absolutní nadšení tam není, ačkoliv tam první půli bylo. (15.06.2014)