Sedm let v Tibetu

Nemám rád egoistických horolezcov, dobrovoľných samovrahov, ani lži o Tibete, aká je to mierumilovná a utláčaná krajina. Pravdou je, že v skutočnosti je dalajláma despota a jeho režim otrokársky. Preto film, ktorý sa tvári spirituálne, no zároveň podľahol klamstvám západných médií, nemôžem uznávať. Okrem klamstiev je to ešte aj hrozná nuda a pekné obrázky, ktoré tu niektorí vychvaľujú, nájdeme aj v dokumentárnych filmoch. (14.04.2017)

Dnes jsem dočetl knižní předlohu a musím říci, že film si s ní poradil velice dobře. Škoda, že musel vypustit pár doopravdy zajímavých pasáží, ale to se dá pochopit - Sedm let v Tibetu by spolu s nimi mohlo trvat třeba tři hodiny, což by každému nemuselo zrovna vonět (já bych to ovšem bral bez mrknutí). Co se filmu týče, máme v něm parádního Brada Pitta (myslím, že právě tady mě kdysi přesvědčil, že je doopravdy herec s velkým H), Annaudovu režii, která se s Himalájemi vyloženě mazlí, a hlavně Johna Williamse, ze kterého zase jednou mrazí, jak je velkolepý. Palec nahoru i za Davida Thewlise. Čtyři hvězdy a kousek. A chtěl bych vidět prodlouženou verzi. (01.08.2010)

Sedm let v Tibetu jsem poprvé viděla, když mi bylo 13. V té době jsem o této zemi nevěděla vůbec nic a tento film mě pořádně vyděsil. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, aby v dnešním světě někdo mohl zabrat zemi někoho jiného, jak je možné, že s tím nikdo nic neudělá, jakto, jakto, jakto? Několik týdnů jsem strávila vyhledáváním informací a úplně jsem si Tibet zamilovala. Přečetla jsem několik knížek od Dalajlámy, ponořila se do filosofie buddhismu a začala cvičit jógu. Dalo by se říct, že tento film byl v mém životě jako pád drobných kamínků, jenž spouští lavinu. Jak jinak bych ho tedy mohla hodnotit než 100%? (02.02.2007)

Další ze zdařilých snímků mapujících mládí Jeho Svatosti, čtrnáctého dalajlámy. Nicméně tentokrát jeho postava byla lehce zatlačena do pozadí jistým árijským dobyvatelem nikoliv států, ale horských vrcholů. A mluvíme-li o jeho představiteli, musí se dodat, že je též významným dobyvatelem ženských srdcí (ahoj, Angie;)). Co naplat, Brad Pitt prostě je víc než dobrý herec a tenhle film celkově stojí za vidění. I přesto mám raději Scorseseho Kunduna z téhož roku. A mezi námi - hudba Philipa Glasse byla rozhodně výraznější než ta od mistra témat Johna Williamse. 70% (30.07.2005)

Annaud se pokouší napnout mezi ošklivější polovičkou Angeliny Jolie, himálajskými vrcholy, osudem tibetského lidu a naším srdcem horolezecké lano, které se při bližším průzkumu ukáže být pavučinou. Ne, nebudu do něj tlouct kvůli tomu, že z člena SS a NSDAP a ještě předtím Oberscharführera SA, který svůj prvovýstup na severní stěnu Eigeru v červenci 1938 věnoval Hitlerovi - a jsou tací, kteří vědí, že věnovat je v takovém případě co - udělal to, co udělal, přestože by to v případě nezakrývané pravdy mohl být o mnoho lepší film a přestože se mi zločiny fýrerova režimu hnusí neméně než zločiny toho rudého a jen o něco méně než to, co jeho ideologie udělala z nejkrásnější věci, jakou znám, protože se nejmenuju ani prokurátor Urválek, ani soudce Lynch. I když se můj oběd při pohledu na mistrně utajený skutečný důvod expedice, jíž se Harrer účastnil (kdo uhodl, že se jednalo o jeho jmenovcem Himmlerem podporovaný projekt pátrání po kolébce árijské rasy, vyhrává čokoládu) a slizký závěr (který dostává pravé grády s vědomím, že reálný Harrer byl svobodný a bezdětný) opakovaně pokoušel vrátit stejnou cestou, kterou přišel, nebudu se tady ztrapňovat tirádami, jak je to všechno hnusné, pokrytecké a nepatřičné. Ono je to totiž především lacině líbivé, nudné a tupé a v oné kýčovitosti, nudě a tuposti se Harrerova takzvaná proměna topí stejně jako Brad Pitt ve snaze mě přesvědčit, že nehraje patetický doplněk panenky Barbie, ale živého člověka. Lézt na vachrlatý můstek mezi filmem a životem nemůžu s čistým svědomím doporučit, ale se svědomím čistším než všechen neměstský sníh na světě doporučuju začíst se do knih toho, kdo jako první odhalil tvář míst, která pro všechny ze Západu do té doby byla totéž co Šangri-la a kterým status legendy ze smutných důvodů asi už zůstane, protože ani legendy neožívají po desetiletích vnuceného zimního spánku. Se svědomím jako lidskou nohou nedotčený ledovec doporučuju zamyslet se nad tím, kdy a jak roztávají v lidském srdci ledovce větší těch alpských. Se svědomím průzračným jak horská bystřina doporučuju začít vyplňovat tu propast mezi tím, co je, a tím, co by v našich představách být mělo. A nadevšechno doporučuju spíš přemýšlet než soudit, i když by to nad Harrerovým prohlášením z roku 1938 bylo asi snadné: "Porazili jsme severní stěnu Eigeru a její vrchol jsme překonali, abychom mohli dojít až k našemu Führerovi." Tentýž člověk v roce 1964 píše: "Horu nelze ani porazit, ani znásilnit. Lze na ni jen vylézt." Soudit? Do srdce vám skutečně vidí jen hory. A ty mají ve zvyku o tom, čeho byly svědky, mlčet. (13.08.2008)