Demonlover

"Neviděls nic. Nikdo nic neviděl. Nikdy. Dívají se, ale nic nepochopí." Já jsem se tedy díval a taky jsem to tak úplně nepochopil, ale to bude nejspíš tím, že jsem si k tomu naivně nezapnul převaděč spojitosti. Patrně proto jsem byl v ději trošku ztracený, ale kdybych tvrdil, že jsem se chvílemi nebavil, tak by byla asi stejná pravda, jakože jsem nikdy nevypustil cosi mazlavého při sledování porna. (31.05.2016)

S možná trochu větší mírou nadsázky, bych Demonlover popsal jako Videodrome kybernetického věku (i když bez oné staré dobré cronenbergovské přívětivosti k lidskému tělu a jeho překvapujícím možnostem v nevšedních okamžicích). Domnívám se, že by bylo na škodu brát tento film jako nedotknutelný komplex, protože možností interpretací jak celku, tak i částí a dokonce jednotlivých scén je povícero. A abych nezapomněl, je tu též přítomna skvělá hudba od Sonic Youth. (10.01.2008)

Už dlouho jsem neviděl takhle utahaný film, který bych dokoukal na jeden zátah od začátku do konce. Film se snaží šokovat a trápit podobně jako kdysi 8mm a stejně tak se snaží diváka vtáhnout do podivného děje na mezi snem a realitou, jako klasiky od Lynche, ale ani jedna rovina se nedaří. Film má svou zvláštní atmosféru, která občas dokáže zaujmout, ale nedokáže pořádně odvyprávět příběh ani cokoliv sdělit a už vůbec neví, čím chce být. Pocitově mi to přišlo jako minimálně 3 hodiny a 2* jsou za občasné náznaky něčeho zajímavého. (08.10.2018)

Korporátní sféra se podobá prostředí špionážních služeb + téma virtuální pornografie, kde mohou nastat absurdní situace skrze globální propojení sítí. Postavy se drží v určité plochosti, protože hrají hru, v níž je třeba skrývat karty. Protagonistka se pak ovšem skrze vyprávění odkrývá coby mnohem zranitelnější, než se zprvu zdá. Takový cronenberovsky tematický snímek. Dramatizace je potlačená nebo vytváří nečekaně vyhrocené scény. Divák záměrně nedostává stylistická vodítka, čili film pracuje s jistými žánrovými prvky antižánrově. Subjektivně jsou zde dvě hlavní témata – první se týká toho, že chladný manipulátor, který využívá ostatní osoby jako nástroje pro dosažení cíle, se ukáže být naopak křehkou obětí, přičemž zdánlivé oběti jsou v dané hře ještě horší (ve smyslu větší svině). Každý další krok tenhle stav prohlubuje. Druhé se týká digitální provázanosti, v níž dochází k makabrózně bizarním propojením (teenager během přípravy na hodinu biologie vymýšlí scénáře pro SM pornografické scény, v nichž figurují skuteční lidé, všechno přitom vypadá jako virtuální hra). (12.01.2019)

Na jednu stranu je to úplná blbost, ovšem to, že jsem snímek zvědavě dokoukal do konce, svědčí zase na druhou stranu o určitých jeho kvalitách. Myslím, že řemeslně je to slušně udělané, ale v ději, pokud se to dějem dá nazvat, jsem se tvrdě ztrácel. Na to jsme u mnoha režisérů zvyklí, od začátku ovšem víme, že to je záměr. Tady si nejsem jistý, jestli to tak mělo nebo nemělo být. Zpočátku nudný film o ambiciózní sekretářce se mění v thriller, pak chvíle špionáže, sexuální podivnosti, gangsteři...no jsem z toho úplně jelen. A ten závěr úplně mimo...50% (15.10.2012)