Astenický syndrom

Nepohodlný film. Dlouhý, ošklivý, hlučný. Bez příběhu a bez vypravěče. Bez jistot typu: sledujeme fikci, nikoli fikci ve fikci, která se na chvíli změní v dokument. Namísto logických vět postavy odříkávají naučená hesla nebo recitují básničky. Stejně je nikdo neposlouchá, nikdo si jich nevšímá. Nefunkčnost vztahů, nefunkčnost systému (škola představuje jen neveselou parodii vzdělávací instituce). Lidé se naučili žít sami pro sebe a jejich jediná úniková cesta v momentu oslabení a obnažení vede k iracionalitě, k absurdnímu jednání. Nevědí, co bude, nemají, na koho by se obrátili. Připomínají porouchané stroje, jejichž zmechanizovaný způsob bytí se zadrhnul (opakování vět, netečnost, nevypočitatelné reakce). Sadismus vůči postavám, sadismus vůči divákovi. Kira Muratova a její brutálně upřímné zachycení společenského ovzduší glasnosti. 80% (27.04.2013)

Syndróm nezáujmu a slabosti určuje postoj jedinca k okoliu. Stále početnejšia spoločnosť sa správa v mestskom ruchu k sebe paradoxne apatickejšie a nevšímavejšie. Len úzko osobné potreby dokážu podnietiť jedinca k aktivite, vytrhávajúcej ho zo stádnej uniformity. Nejde ani tak o zachytenie dezintegrovanej sovietskej spoločnosti v čase prelomu 80. a 90. rokov, ako píše werush, ale o trvalejšie postihnutie toho, čo werushov komentár uvádza ďalej - "autorka, chtěla akcentovat hlavně všudypřítomnou lhostejnost, shon, spěch, mechaničnost a rozklad tradičních hodnot". Po úvodnej, existenciálne mučivej polhodine o vyrovnávaní sa so smrťou životného partnera nasleduje zvrat. Po ňom sledujeme príbeh učiteľa, ktorý apaticky kdekoľvek zaspí. Občas sa vytrhne zo zádumčivej apatie náhlym no nie vždy premysleným činom. Navštevuje bytové undergroundové eroticko-umelecké performancie svojej sestry. Tam sa na čas zblíži so svojou žiačkou. Všetko je to pretkané náhlymi zvratmi, radikálnymi strihmi ukazujúcimi mimovoľne bežiace deje. Ušmudľané prostredie, neporiadok, maras, blato alebo nevkusne prezdobené interiéry panelákových kutíc. Všadeprítomná sivota života. Hluk, škrek a vresk. Tieto hučiace scény sú zase striedané kontemplatívnymi mužskými aktami, či Schubertovými skladbami. Divák si ale nemusí mučiť hlavu vlastnými filozoficko-psychologickými úvahami o skazenom svete a vnútorne veľaváženými bolesťami ducha. V závere sa totiž na vyváženie doterajších výjavov ako varovný výkričník nad všetkým týmto Babylonom nízkych pudov, handliarskych hádok, hysterických rozčúlení ukážu divákovi drásavo nepríjemné zábery psíkov zo sovietskeho zvieracieho útulku aj s príslušným nápisom cez celé plátno. Drsné, drsné, silné, hektické, rýchle i pomalé i krikľavé. Strhujúce a rozhodne opakovane pozerateľné. (02.12.2013)

Dráždivé, a proto stimulující dílo, bez jediného ústupku, věrné jen umělčině tvůrčí vizi. Muratova jak názvem filmu, tak příjemně specifickou uměleckou řečí stanovila chmurnou diagnózu, již tu mnozí detailněji a trefně popisují. Přesto se mi zdá, že důvody ke skepsi nevítězí na plné čáře. Režisérka v mnoha momentech ukazuje člověka citlivého, empatického, tedy ještě ne zcela zpronevěřeného sobě samému. Naděje na potlačení nemoci existuje, zůstává jen otázkou, zda postačí samoléčba, nebo bude třeba odborný zásah zvenčí, či kombinace obojího. (14.01.2020)

Tohle je brutální film. Chvílemi totálně vtipný, chvílemi STRAŠLIVÝ – stylově někde mezi Godardem, Chytilovou a… - a Ruskem. Jestli totiž Chytilové hyperbolu třeba v Panelstory nebo Kurvahoši… dovedeme zasadit do našeho českého reálu, bizarerie Muratovy se v nejvypjatějších momentech překvapivě blíží tomu nejujetějšímu z Lynche (Miša dóma?!!! Miša dóma?!!! ... -)) Myslel jsem si dlouho, že sovětský film po roce 1970 je Tarkovskij, Tarkovskij, Tarkovskij a pak dlouho nic – tohle je ale úplně jiný rank, je to angažované a přitom tam jde o to jediné o co má v umění jít – o spásu duše (nebo o její ztracení?)… Estetika toho je škaredá, viděl jsem pár dní před tím Kaurismäkiho I hired the Contract Killer ze stejného roku – tam dokonalá forma i povrch, uměřenost, vše lesklé, kvalitní filmový materiál, ale k uzoufání prázdný a úplně zbytečný film. Tohle je skoro opak – vybledlé barvy materiálu, chaotická kamera, mnohde přepísknuté rozměry scén, ale celé je to naplněné k prasknutí smyslem a životem. Doslova ší-le-né jsou pak záběry ze sovětské rasovny – při Schubertově Moment musicaux vám u toho vstanou všechny chlupy na těle a nikdy na to nezapomenete. Vyrobil jsem české titulky, jsou pod přiblblým, ale povinným anglosaským přepisem z ruštiny ("originální název") Astenicheskiy sindrom na titulky.com. (10.08.2011)

Drzosti tvé jméno je Kira. Úžasný film pro ty, kterým není lhostejná lhostejnost. Muratova byla zřejmě u kolébky obklopena stejnými sudičkami jako Pasolini a Fellini, jako kdyby si z obou pánů vybrala to dobré. V jejím případě to (pomyslné) spojení zafungovalo, ne jako v případě když to pánové zkusili v praxi ve filmu Sladký život. Kira Muratova, tahle režisérka je hodna obdivu, i kdyby již nikdy nic dobrého nenatočila. Jsem apatická, tedy jsem naživu. (22.01.2013)