Nikdo to neví

Dare mo shiranai je velice krutý film, který v sobě schovává spoustu krásných chvilek v podobě vztahů mezi sourozenci. Je to film o tom jak matka, která sama vychovává čtyři děti je jednoho dne opustí. a po jejím odchodu se o všechny stará 12-ti letý Akira. ■ Japonci a dramata, to je jako ryba ve vodě. Nikdo je neumí lépe. Dare mo shiranai je natočený civilně a citlivě, přičemž se nesnaží za každou cenu nikoho rozbrečet. Pouze vypráví krutý osud čtyř dětí a nechává na divákovi co s ním udělá. (17.09.2015)

Sbalíte coby samoživitelka svého dospívajících synka Akiru a odstěhujete se do nájemního domu s lodžií, pěkně se představíte domácímu a doma začněte vybalovat zavazadla. Ejhle, z jednoho kufru vybalíte Yuki, pak brášku a ještě další sestřičku. A chodit ven smí jen Akira, zbytek se musí chovat neviditelně...Fantastické dětské herecké výkony jsou neoddiskutovatelné. S pointou filmu jsem měla značný problém. Nejenže mě od samého začátku absolutně iritovala neuvěřitelně kvákavým hlasem matka, která bez mrknutí oka nechá tři utajené děti Akirovi na krku a odtáhne za přítelem, ale i přerod rodiny se zaběhlým režimem a pořádkem v totální skladiště. Není se co divit, že Akira jednu chvíli vysadí, zoufalství z docházejících peněz a zákaz chození do školy v něm na chvíli probudí toho kluka, jakým by měl být v normálním životě. Netečnost ostatních, včetně domácího a absolutní neschopnost pomoci od jeho sestry vykrystalizuje velmi nešťastně. Film citlivě natočený o necitelnosti všech okolo. Chudák Akira.... (15.10.2014)

Koreedovo dětské drama, natočeno s dokumentární pečlivostí, někdy až děsivě realistické, vykresluje příběh čtyř dětí na předměstí, které zanechá ve špinavém bytě jejich vlastní matka kvůli "Taky si zasloužím být šťastná." Je to především výborný a chytrý scénář, který přivádí děti do nejrůznějších situací a vytváří ideální prostředí pro vývoj postav - Akira se nejdřív stará o své sourozence, než zjistí, že je taky dítě a chce mít kamarády a hrát baseball. Ačkoli Nobody Knows emocemi neplýtvá, ten konec byla podpásovka. Yuki. (14.02.2009)

Zbožňujem jednak výber tém s akými Koreeda pracuje a zároveň spôsob ako dokáže rozohrať emócie na miestach, ktoré vôbec nepôsobia emotívne. Oproti jeho prvotine nabral ako režisér pomerne svojský strihový štýl. Nesúrode situácie držané spolu len vo veľmi povrchných tendenciách rozprávajú príbeh z detskej perspektívy na život a všetky jeho krásy a škaredosti, bez toho aby si volil konkrétnu tému, alebo aby prispôsoboval príbeh nejakej základnej myšlienke. Film je roztrieštený, epizodický, scénkový s kontinuálnym dejom a s postupným vývinom u postáv, ale bez tradičnej katarznej účelovosti. Nepovažujem to ale za chybu. Dokumentuje, nesúdi, stáva sa pozorovateľom bez väčších zásahov a na konci nechá celé životné puzzle zapadnúť do seba a vytvára tak obrázok jednej rodiny, ktorá sa nám dostane pod kožu, bez toho aby sme vedeli ako sa jej to podarilo. K dokonalosti tomu chýbalo naozaj málo. Posledných 10 minút v celej svoje bizarnosti je neuveriteľne krásnych. (04.02.2015)

Štyria maloletí potomkovia sú ponechaní matkou, odchádzajúcou za šťastím inam, svojmu osudu. Jedného dňa nepríde z práce. Doma im ponechá len malý obnos peňazí. Najstaršie z detí, asi 12 ročný chlapec preberá rodičovskú rolu a rôznymi spôsobmi sa snaží postarať sa o svojich mladších súrodencov, ktorých existencia je okoliu neznáma. Trpká, emocionálne silná, sociálna dráma s málo úsmevnými momentami o osudoch detí, o ktorých nikto nevedel (boli dokonale utajené pred úradmi, školami i okolitým svetom) a rovnako nik nevedel, čo sa s nimi deje. Film plynie pomaličky, zachytáva každodenné prežívanie sebe samej ponechanej štvorice a ich existenčné problémy. Sledovanie si vyžaduje istú dávku empatie, trpezlivosti a sústredenosti pri opakovaných scénach každodenných úkonov. Po filme ma napadlo: naozaj nik nevedel alebo to iba chcel nevedieť (a nevidieť); a prečo si milujúci rodič nedokáže uvedomiť následky libertínskeho konania vo vzťahu k potomkom. (25.02.2005)