Kronika jednoho léta

Ľudské nešťastie ( alebo, ako niektorý opýtaný v tomto dokumente parafrázovali odpoveďami typu ,,takmer šťastný,, ) v mnohých podobách. Či už ide o rasizmus, všeobecné nepochopenie, problémy v práci alebo zlé zaobchádzanie, každý jeden z nehercov je na tom rovnako. Opäť použijem výraz ,,nešťastný,, pretože o tom to všetko je. O tom, že ´´západné´´ problémy tu boli, sú aj budú. Pokiaľ sa s nimi my sami nedokážeme popasovať. Ak ste Homo Felix alebo Homo Pecuniosus tento snímok vám nedá nič, proste lebo všetko máte, ak ste však Homo Promiscuus a ešte ku tomu Homo Infelix, odporúčam sa pozrieť a zamyslieť. (29.05.2017)

Toto bylo moc špatné. Sice zde někdo píše, že tento film patří mezi 1001 filmů, které člověk musí vidět než zemře, ale pokud jsou na tomto seznamu filmů podobně divné filmy jako tento, tak pravděpodobně člověk zemře ještě dříve než je všechny dokouká. Na tomto filmu toho moc ocenit neumím, snad jen několik okamžiků bylo zajímavých – hodnocení situace v Alžírsku a Belgickém Kongu, ukázka života ve Francii z 60. let, zpověď židovky z koncentračního tábora, zajímavá diskuse mezi černochem a Francouzem z firmy Renault a také zajímavý nápad, kdy se na konci snímky zhodnotily ostatními účastníky. (12.09.2015)

Zaujímavý náhľad do života v Paríži roku 1960, zaujímavý hlavne tým, že sa nejedná o tých vyvolených ale o bežných ľudí, pre ktorých ten život nie je vôbec med lízať. Dokument pôsobí autenticky, pre nezainteresovaného môže byť prekvapujúci ten pesimizmus deprimovaných ľudí, znudených životom, bez vyhliadok do ďalšieho života. Až som si v duchu vravel: zlatá socialistická Bratislava. (15.05.2022)

Film by měl být povinný pro všechny, kdo si myslí, že dokument je ze své podstaty to, co má "objektivně" a v "neinscenovaných" situacích "nestranně" pozorovat a zachycovat realitu. Bláhovost z mnoha důvodů, z nichž si duo Rouch/ Morin vybírají jen některé: předně neustále v souvislosti se společenskými vědami (mezi něž sociologický dokument spadá) opakované iluzorní oddělení subjektu a objektu, díky čemuž se hledisko pozorujícího nutně otiskne do pozorované reality. Toto je krásně demonstrováno opakovanými vstupy autorů do samotného filmu a jejich interakcí s figuranty. Dále pak zejm. naivní oddělování inscenovaných fikčních scén ("hraný film") a autentických situací ("dokument") - kamera je vždy invazivní prvek a proměňuje již svou přítomností celou situaci a chování aktérů. To je krásně ukázáno v geniální závěrečné části, kdy se hrdinové filmu dívají při promítání sami na sebe a v diskuzi pak dochází k vzájemně protichůdným interpretacím co do povahy spontánnosti projevu svého i ostatních. Zkrátka přes půl století starý výsměch těm, co od dokumentu očekávají zachycení emanace čiré Pravdy. (02.05.2014)

Někdy stojí za to podívat se na něco naprosto mimo mainstream. Pokud je to navíc manifest tak zásadního hnutí, jakým cinéma-vérité zajisté bylo, pak to za to stojí o to více. Kronika jednoho léta nás zavádí do Francie mezi běžné lidi, kteří jsou konfrontováni otázkou, zda jsou šťastní. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich odpovědi, které se odvíjejí od toho, co prožili. Postupně se blíže seznamujeme s více lidmi a film se promění ve sled epizod z života účinkujících. Tu zajímavých, tu zajímavých méně. Oceňuji, jak se osobní rozhovory dotýkají obecnějších problémů, jako byla válka v Alžíru či rasové problémy ve Francii. Líbila se mi i poslední scéna, kde jsme svědky bezprostředních reakcí účinkujících na celý film, který právě zhlédli. A závěrečné úvahy samotných tvůrců jsou jen třešničkou na dortu. Po formální stránce se jedná o skvost, po stránce scenáristické to místy dost vázne a nudí, takže lepší průměr až mírný nadprůměr, to je Kronika jednoho léta. (03.04.2012)