John a Mary

Ó, rovnou prohlašuji, že jsem se do ústřední dvojice Dustin Hoffman & Mia Farrow zcela zamiloval - herecké obsazení titulních postav je zde čistá radost. Tím to ale jinak hasne - není to tak dlouho, co jsem sám zažil něco velmi podobného jako John a Mary, a osobně si tedy vážně nemyslím, že by to byl zas tak skvělý námět pro film - vlastně mi to přijde skoro fádní až hrůza. Za mě osobně tedy bohužel dost nuda, navíc umocněná nevolí z českého dabingu, ve kterém jsem film zhlédl. V původním znění by to snad bylo lepší - přece jenom ta atmosféra starých zlatých šedesátek v New Yorku má hodně do sebe a pro mě osobně je tenhle biják v první řadě autentickou zprávou své doby, která se dnešníma očima jeví vzdálená skoro stejně jako třeba napoleonské války - je fascinující, jak moc se náš svět za pouhých 44 let od premiéry tohoto filmu změnil k nepoznání. A je otázka, jestli vlastně k lepšímu - minimálně po stránce vztahů by se zdálo, že je to stále stejná písnička, ať už si třeba čtete Homérovu Odysseiu nebo zajdete takhle jednou večer do baru na drink. (09.08.2013)

Vážení přátelé... celé je to jakési chladně upocené, neživé, neživoucí... Upachtěné ne příliž uvěřitelné dialogy, což je samozřejmě problém u filmu který je postaven právě na nich... To nezachrání ani sebelepší herci, když není co hrát... Kdo viděl trochu mladší "Před úsvitem" musí mi dát za pravdu... (19.08.2012)

John a Mary je po formální stránce docela experimentálním kouskem. Myšleno tak, že se odchyluje od nějaké přímočaré, lineárně vyprávěné linie a zabudovává do příběhu myšlenky postav, jejich vzpomínky, ale i jejich představy. Taková kombinace je pak ale značně vachrlatá a tvůrci musejí být schopni danou formu udržet. To se myslím celkem daří, ale i tak jsem si spíše odnesl pocit, že by hereckému duu Hoffman Farrow slušela spíše minimalističtější forma, která by dala větší prostor samotnému herectví (tím, že slyšíme myšlenky postav, přicházejí herci o možnost dané rozpoložení vyjádřit samotným hereckým projevem) a jasněji by odvyprávěla jednoduchý příběh o dvou lidech. I tak ale dělá ústřední herecké duo z celého snímku příjemný zážitek. 6/10 (09.05.2017)

Jeden z prvních filmů Dustina Hoffmana se nese v poklidném duchu. Příjemné romantické drama s retrospektivními prvky a fůrou povedených flashbacků je dobře napsané, natočené i zerežírované. Hoffman i Farrow prokazují, že patří do nejvyšší herecké kvality a já tak defacto nemám co vytknout. Opravdu povedený snímek. (18.02.2009)

Nepochybně jeden z těch vynikajících a pro mne nezapomenutelných vztahových příběhů z konce šedesátých let, s jemně psychologicky laděným dobovým námětem, klidným, přemýšlivým, až váhavě plynoucím tak, jako hovor těch dvou mladých lidí, co se jednoho pozdního večera setkali v baru, v místě kam ani jeden z nich obyčejně za rozptýlením nechodil, až jejich rozhodnutí uniknout a odpoutat se bez nějakého cíle od svých v kolejích vyjetých životů, bez očekávání, bez nějaké toužebné naděje, jen tak, je tam oba, Johna a Mary, přivedlo, snad právě proto bylo to letmé seznámení tak okouzlující, z večera se v ubíhajícím čase stala noc a po ní i ráno se společným probuzením v posteli u Johna v bytě, a tak jsme uvedeni do situace plné váhání a rozpaků, vždyť ti dva o sobě vlastně nic neví a přitom se během pár hodin tak důvěrně sblížili, vše může rychle skončit, jen zaklapnutím dveří bytu za odcházející Mary, a nebo ne, naopak se s ubíhajícími minutami pozvolna rozvíjet, trochu nesměle a s opatrností, vnímavě ohleduplně ke křehkosti toho, co si oba tak zřetelně uvědomují, nemuseli by být náhle v životě už sami, vždyť možná právě dostali tu, tak vzácnou příležitost vyplnit samotu někým, koho by už nemuseli nikdy potkat, opravdu nádherné, tak něžně citlivé dílo, s trvale vysokou hodnotou obsahu i ztvárnění, moc rád se k němu vracím a jistě i nadále budu. (10.08.2013)