Mezi mužem a ženou

Vážně bych nevěřil, jak mě taková konverzační neakční „trochukomedie“ dokáže pobavit. Helenu Bonham Carter jsem doteď znal jen jako uječenou Bellatrix z Pottera, tady to je jiný kafe, klobouk dolů, hraje výborně a má skvělou mimiku. Samozřejmě pokud jde o děj, tak to není zrovna moje gusto, mám nejradši jasnější linii, konkrétní cíl a závěr; ale přesto se mi film z nějakého neznámého důvodu líbil. 75 % (26.03.2010)

Ohodnotit toto pozoruhodné dílo není snadné a napsat smysluplný komentář už vůbec ne. Pro někoho bude zřejmě i obtížné takovýto styl přijmout - zřejmě proto ho českomoravský prostor po všech stránkách ignoroval. Přitom je to tak kvalitní a inteligentní film. Ale do značné míry se jedná o jistou formu experimentu, která rozhodně nebyla vytvořena pro masy. Co to vlastně je: Drama? Ano. Komedie? Trochu. Romantický film? Určitě. Celé je to postaveno na dialogu muže a ženy (tedy nejen dialogu, oni se samozřejmě i pohybují a ne jen sami v jednom vymezeném prostoru), kteří se náhodou po velmi dlouhé době potkali na jisté svatbě. Jak se k sobě chovají, co cítí? A co vztah k jejich "skutečným" partnerům? ... Víc prozrazovat nebudu, abych nevyzradil celý děj, jen podotknu, že scénárista zaslouží velkou pochvalu. Ale v čem spočívá ten hlavní experiment, když odmyslím, že (vlastně i psychologický) příběh se odehrává v malém prostoru a čase mezi dvěma lidmi? Jde o odvážný tah režiséra Hanse Canosy natočit vše pomocí dvou kamer - v polovině je obraz rozdělen. Toto může někoho odradit s tím, že režisér se zbláznil a že to bude nuda, která se nedá sledovat. Omyl! Podle mého názoru mu záměr vyšel, protože to filmu body vůbec neubírá, ale naopak mu to přidává na zajímavosti, atraktivitě, originalitě a také zábavnosti. Práce s kamerami je zkrátka dokonalá. A na závěr obrovský potlesk pro ty hlavní dva jedince, na kterých to celé stojí a bez kterých by to nešlo: Aaron Eckhart a především Helena Bonham Carter. (23.11.2008)

Konverzační filmy mám hodně rád, ale ne každý to umí výborně nebo dokonale ( as Linklater ). Burton zapůjčil Helenu a je vidět, že Canosa vsadil na špičkovou kartu. Aarona mám rád, ale sem se mi nějak nehodil, z jeho strany tam ta chemie nebyla. Rozdělení obrazu je super, nicméně, bych pokud ho vidíme pořád, ztrácí původní záměr a kouzlo je pryč. Nebýt neklasického (i když vytušeného) konce, asi bych byl ještě tvrdší. (06.03.2009)

60 % - Jakkoli jsem se celou dobu snažil pochopit formální rozdělení obrazu, nepochopil jsem ho. Občas tam probleskl smysl, například při představách, které kontrastovaly s realitou, ale jinak mi to přišlo spíše rušivé než smysluplné. Jistě originální pokus, ale nejsem si jist, jestli to trochu nezabilo příběh. Btw, oba hlavní hrdinové jsou v téhle konverzačce excelentní. (18.03.2009)

Rozdělení obrazu je sice chytrý nápad, ale v podstatě není úplně jasné, které okno je čí. Patří tomu, kdo je v něm zobrazen, nebo naopak tomu druhému, neboť jde o jeho pohled - pokud ano, co se záběry, na nichž jsou vidět oba, pokud ne, proč se do oken promítají vzpomínky a místy i představy? Navíc tímto rozdělením obrazu režisér prakticky rezignuje na umělecké vyznění snímku, protože je zaprvé složité pro téměř čtvercový formát komponovat scénu a navíc, ten dvojí obraz bere člověku možnost soustředit se na jeho vnímání. Spíše jen registrujeme dění, než, že bychom se ještě stíhali kochat uměleckým vyzněním toho kterého záběru. Svým způsobem se zdá, že zajímavá forma přebila vlastní obsah snímku. Na druhou stranu, pocity po jeho shlédnutí zase nejsou tak rozbité jak by se mohlo čekat a příběh dokáže člověka poměrně hluboko zasáhnout. Velmi dobře (a myslím, že to byl záměr) navozuje rozpůlení obrazovky osamělost obou aktérů. Jen několikrát se oba na několik vteřin dostanou do téhož okna, případně se obě okna spojí či téměř spojí v jedno. Tenhle fígl použitý v závěru je přitom svým kontextem zvlášť zajímavý, neboť jednota prožitku obou aktérů je pocitem prázdnoty. Celkový dojem: 70% Zajímavé komentáře: charlosina, gudaulin, Subjektiv, castor, JFL, Damiel, N.Strauber (29.12.2009)