Děti z Leningradské
Dzieci z Leningradzkiego
The Children of Leningradsky
Obsahy(1)
Dokument uvozuje informace, že po rozpadu SSSR se zemí potulují na čtyři miliony dětí bez domova a že během natáčení se jen v Moskvě pohybovalo takových dětí na třicet tisíc. Filmová výpověď je založena na interview s dětmi nejrůznějšího věku a záznamu jejich otřesných existenčních podmínek. Shlukují se v metru a na nádražích, přespávají v kanálech a ruinách. Živí se žebrotou, krádežemi, příležitostnou prostitucí, náruživě fetují. Malé komunity jim nahrazují rodinu. Ta vlastní je buď vyštvala na ulici, anebo ji sami zavrhli. Vypěstovali si až dojemný smysl pro solidaritu. Dovedou něžně milovat, ale i zabíjet. Někdo si přesně uvědomuje svou situaci, někoho už hubí drogy a nemoci. Čelit krutému světu ulice dětem pomáhá nejen dodržování jeho drsných zákonů, ale i jeho folklorní reflexe. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (121)
Je naprosté nepochopení smyslu filmařské a dokumentaristické práce vyčítat autorům tohoto krátkého filmu, že nezasahují, nepomáhají malým bezdomovcům a "pouze" bezcitně a chladně filmují. Podobně jako válečný zpravodaj nemá za úkol střílet a házet bomby nalevo napravo, ale právě zaznamenávat, podávat svědectví, informovat, burcovat... Řekla bych, že dokumentaristika a novinařina jako tato, dělá to nejlepší, co může a pomáhá tím na 100%. https://www.youtube.com/watch?v=0JW6Qslwd3w ()
Forma tohoto filmu je velmi nevyvážená - pokud mám hodnotit jen provedení, pak bohužel musím konstatovat, že dobrý scénář sráží dolů laciná kamera, někdy to vypadá, jako by to točili na nějakou levnou VHSku. Obsah je ale dost silné kafe - dětští bezdomovci, dvanáctiletí prostituti, tváře rozežrané od toluenu, desítky osobních příběhu. Tvůrci tato dramata velmi citlivě stupňují až ke závěrečné smutné pointě. Doporučuji všem, kteří naivně věří na dobré anděly a spravedlivá řízení osudu. ()
Takže takto: som za natáčanie dokumentov o pálčivých a nepríjemných veciach, o veciach pre bežného diváka neznámych a nie celkom normálnych. A zaujímavý námet dokumentu neupieram, ale trochu humánneho filmárskeho prístupu by mu nezaškodilo. Tie zábery sú desivé už sami o sebe a náš postkomunizmus je rajskou záhradou v porovnaní s ruskými reáliami, kde sa toho moc nezmenilo, ibaže je väčšia bieda a ulice sú plné detí bez domova. Takže ma vcelku vytočil výber a kompozícia záberov, ktoré spočiatku citový kalkul len naznačovali, ale scéna s pohrebom dievčatka to vydieranie na diváka vybalí naplno. V tej chvíli mi to trochu pripomínalo Modré z neba s Vilkom Rozborilom. Má to krásne momenty, ale s hentýmto prístupom to vlastne stojí za hovno. (6/10) ()
Výpovedná hodnota je samozrejme veľmi silná, forma však už slabšia. Dokument na danú problematiku len poukazuje, no nezisťuje príčinu ani nehľadá riešenie.... ()
Dokumentárna snímka, The Children of Leningradsky, v kolaborácií divadelného tvorcu menom Andrzej Celiński a režisérky dokumentárnych filmov, Hanny Polákovej, znázorňuje ťažké osudy chudobnej socio-ekonomickej vrstvy post-komunistickej prvej a druhej generácie bývalého Sovietskeho zväzu. Snímka mala aj v komerčnej sfére celkom znamenitý úspech. Bola dokonca nominovaná na Oscara v roku 2005 ale bohužiaľ túto prestížnu cenu akadémie za najlepší dokument nevyhrala. V dokumente, ktorý má niečo cez 30 minút, sa sledujú príbehy a osudy detí, ktoré spolu prežívajú na železničnej stanici v Leningrade. Buď sú opustené, z rozvrátených rodín, zo zlého socioekonomického prostredia, týrané, siroty alebo deti ktoré ušli z detských domovov, kvôli šikanovaniu a prísnemu režimu vychovávateľov. Svojou agresívnou, ale zároveň realistickou, formou v ktorej znázorňujú deti, v prostredí, v ktorom trávia všetok svoj čas, mi to pripomínalo a prišlo veľmi podobné ako niektoré dokumenty o ľuďoch závislých na heroine, ako napríklad Americký: Black Tar Heroin: The Dark End of the Street (2000) alebo Maďarský dokument z roku 2011, Lacikáék heroinoznak (Budapest végállomás). Ako aj v spomenutých dokumentoch, tak aj do tohoto dokumentu by sa tvorcom hodila lepšia filmová technika a aj na post-produkcii mohli viac zapracovať, ale chápem, že dokumenty tohoto ranku sa točia takmer výhradne v teréne, priamo na miestach, kde títo ľudia žijú, alebo skôr dožívajú (ako v tomto prípade deti na stanici), a dopredu nieje tvorcom zadaný žiadny pevnejší námet a ani v akej podobe by mal ten konkrétny príbeh tej konkrétnej ľudskej bytosti vyzerať. Ide o samotný obsah a posolstvo, ktorá z tejto snímky vyžaruje. Tvorcovia ostro a bez servítky poukazujú na zásadné problémy v sociálnych štruktúrach, ktoré sa tiahnu Ruskom od začiatku prvej svetovej vojny. Istotne so mnou budú súhlasiť ľudia, ktorý to už videli, rozhodne to nieje pre slabšie povahy a miestami to až na silu a prehnane udiera na city ale kvôli krátkej stopáži to bohužiaľ u mňa nezapôsobilo. Ide o to, že aby si divák vydobyl nejaký citový vzťah k nejakej konkrétnej osobe, bolo treba troška rozvinúť dianie okolo. Ako, svojim spôsobom to bolo dobré ale napríklad, smrť toho dievčatka na konci bola odpálená z ničoho nič, takým spôsobom, že nepozorný divák zostane zaskočený, že v jednom strihu dievčatko fetovalo lepidlo a v druhom už pri jej rakve fňukali všetky deti. Je to autentické a všetko ako má byť, ale rozhodne by sa nič nestalo keby to bolo o hodinku dlhšie. Máloktorá snímka si takto pýta ešte dlhšiu minutáž ako táto, myslím si, že tak by bola rozhodne väčšia šanca na Oscara, pretože si to zaslúži. Pri problémoch ku ktorým sa spoločnosť stavia skepticky alebo to jednoducho ignoruje a tvári sa, že je slepá alebo je všetko v poriadku a svojou nečinnosťou zhoršuje aj tak takmer bezvýchodiskový stav, je perfektne vidieť, ako dokáže audiovizuálny materiál rozprúdiť krv v ľudoch a dokonca aj nejako pomôcť. Umelecké dielo má v tomto neskutočnú moc. Už za čias priemyselnej revolúcie, kedy deti bežne pracovali v továrňach, napomohli fotografické zábery k tomu, aby sa aj k bežným ľuďom dostali zábery zbedačených vyčerpaných detí a troška to dopomohlo k uvedomení si vlastného človečenstva. A táto snímka má presne tento charakter otvorenia očí ľudom, či už tamojším, alebo hocikomu inému na svete. Ja som napríklad tiež ani len netušil, že niečo takéto sa v Moskve deje, vedel som, že tam majú problémy s Čečencami, Afgancami a imigrantmi z Malej Ázie ale o tomto probléme som počul prvý krát. Nezisťoval som si to, ale určite po niekoľkých premietaniach po celom svete niekoľko humanitárnych pomocí. okamžite nastúpilo na prvé lietadlo do Moskvy O tom som si na 100% istý. Takže to svoj účel splnilo. () (méně) (více)
Uff... co k tomu říct... tady se člověk může snad jenom zamyslet. ()
Drsná realita ()
A tohle se děje v civilizovaným světě. Středověk trvá. Otřesný dokument, který musíte vidět. ()
Socializmus im nebol dosť dobrý. Teraz môžu tie deti slobodne cestovať na západ a vyjadrovať svoje názory. Samozrejme peniaze na cestovanie nemajú a ich názory kompetentných a zrejme drvivej väčšiny ani nezaujmajú. Žial toto nie je len v Rusku. V USA sa odhaduje až 2 000 000 bezdomovcov. To je každý stopäťdesiaty obyvatel USA na ulici. Hold v kapitalizme bežná vec. Nezamestnanosť, beznádej, alkoholizmus, prostitúcia, násilie a mnoho ďalšieho obnáša táto takzvaná demokracia pod taktovkou cirkvi. Máme také znalosti a technológie, že celá európa, možno aj celá planéta, by mohla byť ráj pre všetkých. Každý by mohol mať vlastný byt, prácu a prostriedky na stravu, oblečenie, zábavu a prístupu k technologickým vymoženostiam dnešnej doby, ale my nie. My radšej jeden hojno a ostatní hovno. ()
Nic moc, na polsku kinematografiu len priemer. ()
Čistě obsahově se jedná o neuvěřitelně depresivní dokument. Sice jsem věděla, že v Rusku a v Moskvě obzvlášť je spousta dětí, které žijí na ulici, ale teprve když jsem viděla a slyšela příběhy jednotlivých dětí, došlo mi, jak je Rusko v některých věcech stále pozadu. Důvodem, proč dávám nakonec jen tři hvězdičky je forma, která mi přišla až neskutečně odfláknutá. Nemá to žádnou kostru, žádnou chronologii, neukáží vám žádné souvislosti, jenom hromadu smutných záběrů, které jsou halabala poskládány za sebe. Je dobře, že podobné dokumenty existují, ovšem nějakej nadhled si musím držet a když vidím špatnou technickou stránku věci, nedá mi to a s hodnocením musím jít níže... EDIT: Nakonec přeci jen jdu s hvězdičkama nahoru. Když jsem to viděla podruhé, došlo mi, že tenhle dokument nepotřebuje žádná velká slova, žádné odborníky, žádné historické a sociologické souvislosti. Forma je vlastně není tak zlá, vezmeme-li v úvahu, že je to krátký dokument, který si klade za cíl jediné - ukazovat realitu tak, jak je, bez zbytečného odbíhání, a tak, aby nás to praštilo do očí vší svou silou. Takže jo, forma nakonec tak špatná není. ()
Stačila půl hodina a já jsem tak vyčerpaná, vyždímaná, šokovaná, jako z málokterého snímku. Hlavou se mi honí tolik myšlenek, až nevím, co psát. Máte problémy se svým životem? Tak se vzchopte a něco s ním udělejte. Tyhle děti už takovou šanci mít nebudou.. Nejsou to špatní lidé. Cigarety, alkohol, lepidlo... To vše je jen únik z každodenní noční můry, ze které se neprobudí. Jediné východisko je smrt. Ani si neuvědomují, že dopadnou stejně jako ti "bezďáci", do nichž se tak s radostí naváží. Pokud se tedy dožijí.. Je až neuvěřitelný paradox, jak si žijí ti nejvyšší a nejbohatší lidé s naprostou lhostejností v bezprostřední blízkosti těchto ubohých ztracených duší, které touží jen po jednom. Mít rodinu. Daly by cokoliv za pohlazení mámy a pochvalu táty. ()
Něco takhle děsivého jsem už dlouho neviděla... ()
Neuvěřitelně strhující dokument o problému, který málo kdo zná. Zůstává jen rozum stát nad tím, že s tím ruské úřady nic nedělají. Ale to co jsem nedokázal pochopit bylo to, jak mohli autoři dokumentu s klidem filmovat a zaznamenávat osudy těchto dětí, aniž by jim jakkoliv pomohli. ()
Dost drsny parminutovy narez... metrosonda na dno :( ()
Nevím jestli je dokument dobrej, ale je děs co musejí zažívat děti v době kdy jiní se topí v přepychu... Asi není náhoda že slovo přepych obsahuje pýchu... ()
No na toto by se měl podívat každý který si myslí že se má špatně. ( 10.2.15/MAC ) ()
Nic horšího jsem po lidské a duševní stránce snad nikdy neviděl. Děti, které žebrají, čichají čikulík nebo mlátí bezdomce, kterými se po pár letech života v kanálech (ano, kanálech) vlastně sami stávají. Zatím co si my hráli např. s Pokémony a láteřili na Horalkou se jiní musí vypořádavat v deseti letech s rozpatlaným lepidlem po obličeji od policisty. Fuu, je mi špatně a tehle dokument je neskutečným důvodem k zamyšlení nad současným systémem i světem. ()
Dobrá práce tvůrců. Konečně dokument, který neukazuje ty dětičky jenom jako chudinečky ubohý, ale vidíme taky, jací to jsou zmetci - jak se chovají ke starým lidem, že fetují a pijou... Film je sice ukazuje jako jedince, kteří neměli na výběr, ale taky dává najevo, že jim tenhle život v žebrotě - ale volnosti - vyhovuje víc, než kdyby měly jít někam pracovat. V některých ohledech mi připomínají cikány a opravdu nevím, jestli bych je měla litovat. Každopádně se ale jedná o velmi poučný vhled do života jiných lidí. 77% ()
Jedná se o dosud jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků ze třídy středometrážního dokumentu. „Děti ze stanice Leningradská“, je dokument natočený jako poukázání na krutou realitu. Dle domněnek se na ulici a bez domova ocitl obrovský počet dětí právě po pádu „železné opony“ (je to označení pro neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem v době studené války. Nacházela se na západní hranici NDR, Československa, Maďarska, ale i Rumunska a Bulharska). Tvůrci dokumentu se soustředili na skupinku dětských bezdomovců žijících ze dne na den na moskevské stanici metra Leningradská, které většinu svého života tráví žebráním a nejistým živořením co bude zítra. Dost takto smutných osudů se skrývá v nemalých problémech jejich rodin. Pro nenávist matky k dítěti, či otcovo neustálé bití jich pod vlivem alkoholu, se raději děti rozhodnou žít sami na vlastní pěst. Ty pak dostávají denně kruté a nemilosrdné rány života. Něco tak nevinného a čistého jako je dítě, se poté stává „zkažené realitou“. Žijí ve špíně a zimě, mají zodpovědnost jen sami za sebe a již od tak útlého věku neváhají kupovat a pít tvrdý alkohol, omamovat se výpary z lepidla nebo jakkoli jinak utéct ze světa do jiných stavů mimo vědomí. Je to pro nás něco naprosto nepředstavitelného. V dokumentu se seznamujeme konkrétně s několika vybranými postavami. Saša (8), Kristýna (11), Míša (13) nebo Andrej (10) mají všichni podobný, hrozný osud. Ten nám výborně podávají jakoby autentické záběry, kterými jsme sami přítomni mnohým rvačkám, popíjením alkoholu a vůbec života na ulici jako takového. Ve stanici metra ve zuboženém stavu žebrají peníze, protože nechtějí krást. Dojemné, jak i v takových k životu nepříznivých podmínkách mají někteří svou důstojnost a čest. Jiní i přes svůj osud dál šíří zlo a nenávist, která se jim jistě vrátí. Mladším žebrákům ti starší bez ostychu kradou to co si za celý den nažebrali. Když přijde zima, uchylují se děti do kanálů k teplovodním potrubím a když je nejhůř, snaží si vydělat na jídlo i pomocí prostituce. Dokument je proložen i rozhovory, kde se dozvídáme jaký jejich život ve skutečnosti je. Obzvláště působivé je, když se děti zasní a začnou si představovat jaké by chtěly aby to bylo, jaký by chtěly aby měly život, žít ve velikém domě, všichni pohromadě, spokojeni a šťastně. Mezitím se dostáváme přímo do jádra samotného dění, kdy nám přímo před očima, začnou děti čichat výpary z lepidla v igelitovém sáčku a omamovat se. Při takových situacích na plátně se dělá divákovi doslova mdlo. Když jednou našli kluci půl lahve ředidla, nabízeli to i Andrejovi. Ten dva týdny odolával a říkal, že to nechce, ale jakmile vyzkoušel o co jde, zalíbilo se mu to a nyní už nevydrží bez pravidelných dávek lepidla. Právě vdechování výparů z lepidla je pro tyto děti jednou z mála možností, jak alespoň na chvíli uniknout nemilosrdnému okolnímu světu. Mimo hlad a zimy je trápí také policie. Nekompromisně a surově s nimi jedná. Nezřídka nevinné a ubohé děti, které za ninic z toho čím jsou a čím procházejí nemohou, policisté bijí, kopají a urážejí. Občas si někoho odchytí, odvlečou jej na stanici, kde se s nimi nemazlí. Strašidelné jen pomyslet. Jednou dokonce i kamery zachytily následek aktu, když moskevští zastánci zákona nejprve jedno dítě surově zbyli, načeš mu vymačkali na hlavu tubu lepidla. Občas přijede na nádraží charitativní organizace a dá místním dětským bezdomovcům najíst a napít, poskytne jim nějaké nezbytně nutné oblečení a ošetří drobná zranění, ke kterým denně v takovém životě přicházejí. Rvačky a nemilosrdné boje mezi bezdomovci samotnými je na běžném pořádku. Často napadají i starší dospělé bezdomovce, kteří podle výpovědi jednoho děcka smrdí a nikdo je nemá rád. Jsme jednoho takového aktu svědky. Větší přesila mladých bezdomovců napadá postaršího jiného, kterému nakonec seberou kalhoty a ponožky. Snaží se přežít jak to jen jde. Stále doufají v lepší zítřky, ale někdy přece jen propadnou beznaději, nevěří ničemu, žádné spravedlnosti, ničemu, jak bylo řečeno od Kristýny. Některé děti mají i na své rodiče číslo a vědí kde žijí, tak jim čas od času i zavolají, chtějí je alespoň slyšet. Někteří na ně ale nedokážou ani promluvit, přes mateřský odpor k dítěti se zajisté jen těžko dokáže člověk přenést. Na závěr snímku umírá jedno z dětí, Táňa, pro následky inhalace lepidla. Na první pohled milé a normální děvče, jehož rodiče byli věčně opilí a o svou dceru se vůbec nestarali. Její osud bohužel není ojedinělý. Dokument je neuvěřitelně působivý a zanechá v divákovi dlouho smíšené a i depresivní pocity. Jak již bylo řečeno (by Le_Chuck): Film by měli vidět lidé, kteří si myslí, že je k nim život nespravedlivý. () (méně) (více)