Optimisté

♪Sem tam..nebylo mi vůbec tolik špatně...Sem tam... vybavím si  jen vzpomínky matné..Ze starých časů, velký flám.  Sellersův   životopisec Optimisty označuje za depresivní a pochmurný snímek s ironickým názvem. Ano, sice se z většiny odehrává v opuštěných zchatrálých  lokacích  odlehlé část Londýna. Navíc  hlavní hrdna žije ve zchatrálé barabizně,  dostává se do melancholických stavů a venku je většinou zatažené  počasí. Ale i tak jsem se (především v první polovině) během sledování  mnohdy usmíval. Hlavně díky pravidelným pouličním písničkám, svérázným průpovídkám hlavní postavy  Sama, vznikajícímu dojemnému  vztahu, který začíná mezi  ním a dětmi a  celé té poezii, kterou to dohromady vytvářelo. Dokonce došlo místy i na nenápadný humor (zasmál jsem, jak si Sam vydatně cukroval kávu.) Takže přes depresivní vrstvu, jak filmu, tak samotné postavy Sama, se jedná  film, který si zaslouží žánr poetický a má svoje kouzlo,  opodstatněný název i smířlívé zakončení. Nedivím se, že uvrhl Petera Sellerse  do nostalgické nálady.  Nejlepší část byl pro mě výlet do centra Londýna, kde Sama a děti navíc doplnil ještě další pouliční bavič s papouškem. Ve druhé polovině by si film  možná zasloužil trochu zkrátit, ale tak s nemyslím, že by tento film byl  ve své době kasovně  propadák a dodnes byl převážně neznámý kvůli nějaké pochmurnosti. Spíše kvůli minimalistickému  stylu vyprávění s mimem akce a postav a díky zdánlivé banálností příběhu. Ale fajnšmekrům minimálně  přes Petera Sellerse by utéct  neměl. Ten záhadný výtečník s Britských ostrovů  zde opět  fascinujícím způsobem,  opět ztvárnil úplně jinou  úplně jinak ,  další záhadnou postavu. Už když v úvodu procítěne zpívá tu písničku, věděl jsem, že mi to skončí jako citace v komentáři (:D). Jeho dětští  partneří ho ale  skvěle  doplnili. Ale on je to hezký film celkově,  se skvělou hrou  očí v závěru navrch. (02.02.2022)

Jak hledat poesii v bezútěšnosti. 1)  Hned od začátku jsem se cítil trapně. Je trapné žebrat, trapné pro žebráka, pro obdarovávající i pro lidi okolo. Nic na věci nemění, že jde o kapku ušlechtilejšího bratříčka žebroty busking. K tomuto pocitu se brzy přidal i smutek. Smutek (někdo přátelštější k obdivovatelům snímku by možná řekl melancholie) z toho, co se nevrátí, z osudů některých lidí, smutek ze života. Odvrácená strana Londýna dobře odpovídá zobrazení odvrácené strany života, o niž nikdo nestojí._____  2)  Film jsem si neužíval, i když jsem vnímal jeho poetiku. Optimisté nejsou postavy z filmu, optimisty jsou tvůrci, když se domnívají, že podobné filmy dělají radost. Mně ne. Mám raději popelkovské příběhy se šťastným koncem._____ 3)  Film vidí kouzlo v hledání a objevování štěstí, jehož náznak nakonec postavy najdou v tom, co je a ne ve svých snech._____ 4)  Výchovně působící poukázání na fakt, že peníze nejsou všechno, je trochu setřeno skutečností, že o nedostatku peněz to celé je._____ 5)  Pěkná kamera a zajímavý herecký výkon 48letého Petera Sellerse můj celkový dojem už neovlivní._____ 6)  Nezamýšlenou ironií je, že chudé děti jsou oblečeny lépe, než většina dětí tehdy ve šťastném Československu. (17.10.2023)

Příběh osamělého vysloužilého kabaretiéra (úžasný Peter Sellers, který byl vskutku takřka k nepoznání), protloukajícího se jak se dá, jemuž se do jeho strastiplné pouti připletly dvě trochu oprsklé děti, mne chytnul za srdce, ovšem spíš svou podstatou, nežli zpracováním. Milé bylo ono postupně vzkvétající přátelství zdánlivě nesourodé "čtveřice" (když počítám i hodného oddaného roztomilého pejska - vlastně psí slečnu Bellu, jež poskytovala Samovi v jeho samotě alespoň nějakou společnost), kdy ačkoliv to původně vůbec nevypadalo, mohli se vzájemně obohacovat. Jak svou přítomností (kdy dětem Sam tak trochu "nahrazoval" rodiče, kteří kvůli své pracovní vytíženosti neměli na děti moc čas, a ony mu "na oplátku" vnášely do pochmurného života trochu veselí, a snad i radosti v jeho osamění), tak např. i poznáváním nových míst, dobrodružství, a v neposlední řadě nějaké to životní moudro ("je třeba mít chléb s máslem taky někdy i v hlavě" :-)). Potěšil občas nějaký drobný gag (např. na začátku, kdy Sam s Bellou otevírají staré dveře v cihlové zdi, procházejí jimi, zavírají je - a poté je vidět, že ona zídka je rozpadlá, zvící jen pár metrů, a to vše je navíc venku, takže klidně to mohli normálně obejít :-D, či horlivý úprk na odcizeném bicyklu), ale jinak se mi to zdálo místy celkem rozvleklé, občas jsem měla dokonce pocit, že se tam vlastně až zas tolik neděje, a příběh se nikam moc neposouvá. Postupné vyústění, kdy se vlastně tak trochu "pejskové vyměnili" (nechci moc spoilerovat), chudá rodina se měla snad konečně stěhovat do vysněného domu (a třeba pak i rodiče nebudou muset tolik pracovat), a Sam si vesele skotačil, dal sice naději, že se možná všichni budou mít alespoň o něco lépe, nicméně i tak se nemohu ubránit dojmu, že byl konec trochu křečovitý a useklý, doufala jsem, že se např. Samovi naskytne nějaká pracovní nabídka, nebo tak něco - takto to vypadalo, že se se svým krušným životem jen smířil (byť s novým přátelstvím a pejskem). Ovšem poetická kamera se záběry na centrum, památky, ale i "odvrácenou část" Londýna (sutiny, mlha, železniční přejezd...), a hudba producenta "Brouků" George Martina, tuze potěšila. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (15.10.2023)

Osud (a/nebo Willy Kufalt?) tomu chtěl, že v prvních dvou celých říjnových týdnech (2.10. - 15.10.), se ve virtuálním retro kině objevily dva britské snímky z počátku sedmdesátých let, jež sledovaly život děti-sourozenců uvržených do bídy a strádaní, žijících v podmínkách materiálního nedostatku, děti-sourozenců, je(n)ž se však tomuto socio-ekonomickému vyloučení nepodávají, naopak, pulsují energií, mají v sobě objevitelský pud, radost z prostého bytí a netransakčních vztahů. Díky této podobnosti se nemohu ubránit evaluačnímu srovnání (pro nezainteresované: s filmem Děti železnice). Uvědomuju, že jdu proti proudu, ale prostě nemohu jinak: lépe se mně zkrátka koukalo na Děti železnice. Optimisté se sice mohou opřít o tradičně spolehlivý výkon Petera Sellerse (díky němuž a skrze jehož postavu si budu na tento film nějakým způsobem pamatovat), působí o mnoho realističtěji (v protikladu k idylismu Děti železnice), ale tři jsou nakonec prostě více než dva, resp. sourozenecká trojice z Děti železnice u mě vítězí nad sourozeneckou dvojici z Optimistů, jejich herečtí představitelé (Jenny Agutter, Sally Thomsett, Gary Warren) mně přišli nadanější, a vůbec mě čas strávený v jejich společnosti bavil víc, byli mně sympatičtějšími. Větší problém, který však s tímto filmem mám, spočívá v tom, že se až příliš soustředí na jeden jediný mikropříběh, a to mikropříběh koupě psa, respektive SPOILER ALERT! máme tu - když si film fragmentarizujeme - asi čtyřicetiminutovou expozici, v níž se děti seznamují se zestárlým pouličním umělcem Samem (Sellers) a jeho fenečkou Belle (nápadně připomínající Marunu, psíka sociologa, publicisty a spisovatele Standy Bilera, kterou můžete znát skrz nedělní politický videoblog A2larmu Všichni tady umřeme) - tahle část pobíhání londýnskými ulicemi s písní na rtech mně přišla hrozně zdlouhavá, nekoukatelná, asi hlavně zde se zadělalo na to, že jsem se s filmem spíše minul -, pak se sestra s bratrem rozhodnou, že by si taky rádi pořídili psa, načež přichází na řadu (a zabere to skoro celý zbytek filmu) obtížné shánění peněz, pak koupě psa, následný nesouhlas rodičů a útěk děti z domova SPOILER ALERT!, strategie narativní rozbíhavosti Děti železnice, její soustředění se na rozličné události mně oslovilo více, přišlo mně více vtahujícím (skrze stále nové začátky a nové gradace se divák nemá kdy nudit!). Nicméně palec nahoru za závěrečné zjištění, že nejen chlebem s máslem je člověk živ (a o malém človíčkovi to platí dvojnásob!). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 60 % (14.10.2023)

V predošlom filme, ktorý som videl z Veľkej Británie Deti Železnice som najväčšiu slabinu filmu videl v uhladenosti až naivnosti a suchom britskom humore. A to je zaujímavé, že keď porovnávam tieto dva filmy, normálne  si mohli vymeniť názvy filmov. Lebo Deti Železnice boli tými pravými optimistami a tento by sa zas mohol volať Deti priemyselného Londýna. Lebo tu nebolo nič uhladené, ani milé a optimistické už vonkoncom nie. Je tu ukázaná tá časť Londýna, na ktorú  Londýnčania hrdí nie sú. Polorozpadnuté domy, všadeprítomná špina, smetiská či dym z priľahlých priemyselných závodov. Do toho ešte aj rodičia, čo rozhodne nepatria k chápavým ani láskavým. Je to pochmúrna , ponurá a smutná balada o deťoch, ktorí chceli len trocha pootravovať starého pána, ale prišli na to, že si môžu pomôcť vo svojich úbohých životoch obojsmerne. Deti rodičia nechápali a starého pána zas  okolie a tak sa spojilo osamelosť s detskou hravosťou. A práve toto spojenie bolo pre mna oku lahodiace. Nenarozprávalo sa ani tu až tak veľa, ale keď už Sellers začal, tak to bolo dokonalé. A chcem aj zdôrazniť, že Sellers zahral svoju rolu dokonalo, bravúrne a bez jeho vynikajúceho umenia a aj toho milého prednesu, by film aspoň v mojich očiach stratil najväčšie eso, ktorým nepochybne bol a bolo vidieť, že si to on a aj všetci na placi uvedomovali, bol nezastaviteľný a ešte aj s excelentným výkonom. Po deťoch železnice som išiel do tohto filmu s rešpektom, ale okrem toho, že príbehy sú z Veľkej Británie, tak už nič iné ich nespája a tak tento ma veľmi bavil. Radšej dávam prednosť melanchólii, pred prehnanou dokonalosťou. Silné 4*. (19.10.2023)