Jamamba

Orientální papundeklové pohádky jsou jednou z mých nejvýraznějších filmových vzpomínek z dětství. A asi proto, že jsem měla strýce keramika a strávila jsem nejedno úmorně dlouhé odpoledne navazováním zvonečků (pro šťastné neznalé, to je ten proces, při kterém se zvonku dodává srdce, aby to byl zvonek a ne nesmyslný němý předmět), větší hrůzu ve mně probouzel ten přišišlávající zvoneček štěstí se svojí písničkou, než celá Jamamba. Strejdo, odpočívej v pokoji. (01.11.2013)

Když se objevila Jamamba, a začala svou básničku připomínající recepturu na výrobu vícedruhového masného výrobku, děti měly co dělat, aby udržely svou vylučovací soustavu v rámci podmíněného reflexu, koneckonců Trávníček taky. Paní Svatava Simonová zřejmě dostala od Národního Podniku Textilana zaúkolováno, aby zavdala podnět ke zvýšení poptávky na výrobu plen a spodního prádla. Zvolila sugestivní pohádku pro nejmenší, v níž paní Adamová žere lidi, krávy, psy, hrochy, pásovce, šmouly, sovy a bůhví co ještě. Jen ta Veronika Jeníková mi jako subtilní japonská dívenka Jukiko nepřišla se svými šestkami in natura zrovna nejvěrnější, ale co bychom jí to neodpoustili. 60% (11.11.2016)

Vítěz kategorie hororová studiová pohádka o chudém japonském rybáři v podání Pavla Trávníčka, který svede boj se zlou čarodějnicí. U této pohádky se musím pobavit nad současnou bouří, kdy se zastánci konzervativní morálky pominou, když anglické vévody 19. století nebo mušketýry hrajou černoši. Tady československá televize udělala z českých Evropanů orientálce a nemám pocit, že by to generace dětí osmdesátých let zdegenerovalo, že by si mysleli, že v Asii žijou lidí bez šikmých očí. (06.05.2023)

Vyju hlady, vyju hlady / žeru krávy, psy i hady / žeru zvěř a žeru lidi / kdo mi padne do drápů / toho rozsápu... I když původní hrůza z papundeklové klasiky Studia Kamarád s přibývajícími léty a otrlostí hodně vyvanula, efektivita papundeklové výpravy, karnevalových kimon a líčení a pokusů herců o ztvárnění Asiatů (a Adamové o tom, jak zahrát lidožravého démona) dodnes udivuje. Snad i proto, že 'autor učebnic' Jiří Žáček nepodlezl dětskému divákovi v rovině scénáře, sice poznamenaného středoevropskou televizní představou o dálnovýchodnosti, ale hravě překonávajícího dnešní produkci. No tak pojď ty moje jehňátko, moje kůzlátko... / Co říkáš? / Že tam budem' za krátko... (21.01.2023)

Rybář Džiro přichází za svou milou Jukiko. Mládenec s děvčetem, oděném do "hedvábí" z Textilany, sotva stačí prohodit pár vět, když tu se zezadu přikrade babice, kterou bezelstný Džiro považuje za pomatenou ubožačku. Nevšiml si, že Sadako s hrůzou hupsla zpátky do studny a Kayako se překotně odplazila na půdu. Na scéně se objevila nejvyšší autorita mezi japonskými bubáky – Jamamba! Den nato Jukiko oplakává ztrátu kouzelného zvonečku. Bojí se, že bez něj štěstí odejde a trápení přijde. Džiro v duchu nevěřícně zakroutí hlavou a utěšuje se, že je aspoň hezká. A protože má Jukiko rád, ochotně se vydá zvoneček hledat. Zastaví se na trhu před ranými Hokusaiovými pokusy, načež vyrazí na dlouhou a strastiplnou pouť kolem dokola jednoho mostu... Kdo by to byl věřil, že nejlepší japonský horor natočí Češi. :-) (15.09.2012)