Liza

Už Deleuze zpozoroval, že Ferreri ovládal „umění vyvolávat původní světy uprostřed realistických prostředí…“ (…) A „umisťuje sem podivné pudy jako mateřský pud u samce v La donna scimmia nebo rovněž neodolatelný pud foukat do balonku ve filmu Break up (Rozchod).“ (Film 1, s. 156-157) Pud nikam nesměřuje, nic nebuduje, živí se sám sebou – rozhodně nebuduje zápletku, pochopitelný oblouk pro průměrného diváka, odkojeného zatuchlými narativními formami vysátými již z vlastní Babičky – což je stejně incestní či perverzní, jako mnohé Ferreriho filmy. Když Muž říká Ženě, že nechce, aby byla jen jeho dalším Pátkem, říká tím, že nechce, aby jejich příběh byl dalším konvenčním příběhem růstu, výchovy, směřování výš, civilizační pohádkou pokroku a měšťáckou pohádkou o pokroku příběhové linie: Robinsonův ostrov zůstane nezkultivován, motor civilizace nenastartován, konec filmu nevypointován a průběh děje nevygradován. U Ferreriho proces zvnějšnění prvotního pudu (nebo scenáristického záměru, inteligibilní metafory, atp.) splývá s inscenací celého filmu, který nepotřebuje říkat nic víc, protože nic víc se v něm ani nenachází. „Koneckonců, byl to jen pes“ bude v dalším kroku bezpochyby následovat „koneckonců, byla to jen žena“ a nakonec, byla to jen láska, byl to jen život, byl to jen film… (29.10.2023)

Vzťah muža a ženy ako pána a psa (taliansky názov filmu La Cagna je výraz pre fenu, čubku). Atraktívna blondína (Catherine Deneuveová) sa po hádke s partiou z lode ocitá na ostrove v rukách záchrancu - osamelo žijúceho komixového ilustrátora (Marcello Mastroianni). Vyspí sa s ním a chce viac, no zisťuje, že pes, a nie ona, je mužovou milovanou bytosťou. Ak chce získať jeho pozornosť, musí ho nahradiť. Po odstavení psa je dobrovoľne zatiahnutá do sadomasochistickej hry. Počúva pánove absurdné povely, prevteľuje sa do úlohy sučky so všetkým čo k tomu patrí (venčenie na vodítku, poslušný aport, žranie z misky..). Ďalšia z metaforických variácií patológie medziľudských vzťahov talianskeho režiséra Marca Ferreriho. A je len na divákovi, či to čo videl považuje za psí fetišizmus dovedený ad absurdum alebo za výstižné poukázanie podstaty mnohých partnerstiev. Zmysluplný príbeh absentuje, prevažujú scény dominancie a podriadenosti v kontroverznej interpretácii. Absurdita zobrazovaného našťastie stačí vykryť zdĺhavú monotónnosť, pretože režisér si obvykle vedel vybrať hercov a dostatočne nekorektný námet. P.S. Kedysi v praveku česko-slovenského videotrhu vyšiel film na VHS s českým dabingom. (13.08.2007)

Asi nejsem tolik intelektuálně zaměřený, aby mě bral takový film. Mě to jednoduše přišlo jako blbost. Psychická proměna hlavních postav se stala lusknutím prstu. Nikdo si nevytvoří takový vztah jen tak. Tím se jakákoliv další snaha o vytvoření dramatu automaticky dehonestovala. Prostě to nevypadá opravdově. Herci sice hrají skvěle a Catherine je půvabná, ale proč je to tak zabitý scénářem? Postavy nejsou vykreslené natolik, aby nadcházející události dokázaly šokovat. O to tu šlo, ne? Já byl jen šokován tím, jak rychle se vše stalo bez vysvětlení. To pro mě znamená, že jsem jaksi nepobral, co chtěl autor říct. Pointu jsem nenašel a nebyl jsem ani šokován. Asi to nebyl film pro mě. Nejvíce však zamrzí, že ostatní stránky filmu jsou udělány pečlivě. Hodící se hudba, krásné prostředí, zajímavý herci a slušná kamera. Doporučil bych to tak možná feministkám. Takové pokoukáníčko by bylo pro ně jistě zábavné. (07.12.2017)

Keby bol Ferreri dôslednejší, mohla by Líza pripomínať svojou symbolickosťou Bergmana. Našťastie je však stále svojský a ponúka nám ďalší "divný" film, tentokrát s veľkými hereckými kapacitami, čo príťažlivosť Lízy podstatne zvyšuje. Spočiatku sa treba správne naladiť, ale keď začne divák chápať, čo nám chce režisér povedať a že jeho film netreba brať doslovne, môžete čakať nie síce výnimočný zážitok, ale aspoň originálny a podnetný. Podstata ľudskej prirodzenosti, vzťahy medzi mužami a ženami na báze tých najskrytejších, rozumej zvieracích inštinktov (nie však priamo sex) a nejaké to filozofovanie nad tým, že vojna je aj tak to najkrutejšie, čo človek vo svojej histórii "dokázal" a nejaká ta hra na pána a fenu je v tomto kontexte zanedbateľná. Nijak zvlášť úchylný film Líza nie je, aspoň dnes sa už tak nejaví. (24.06.2014)

Vztah mezi mužem a ženou má tolik podob, kolik je dvojic, které mají mezi sebou nějaký vztah. Většina jich je konvenčních (tím nechci zdaleka říct šťastných), které se podvolují morálce doby, a nebo diktátu společnosti - a nebo si nedovedou vymyslet nic lepšího. Pokud nekončí způsobem, který Francouzi označují folie à deux (bláznovství ve dvou), pak je tu nuda, advokát, deprese atd. Někdy se podaří v rámci "her lásky šálivých" vytvořit vztah, který je založen na "úchylkách od standardu", na nejrůznějších psychických dispozicích (a indispozicích) - avšak ani on nemusí být nutně šťastný. Marcello a Catherine jakýs takýs vztah našli. Kam to povede je už otázkou naší osobní fantazie: růžovým messerschmidtem asi přece jen neodletí... (01.08.2014)