Offside

Zatímco většina západního světa prožívá v současnosti éru, která často tlačí do popředí ženy spolu s rasovými a sexuálními menšinami až v extrémní podobě pozitivní diskriminace, v Íránu žijí ženy s absencí některých společenských práv dodnes. Offside vypráví o mladých íránských ženách, které se přes zákaz rozhodnou vydat na fotbalový zápas... jak to zní dramaticky, o to víc mě překvapil nadhled s vtipnými momenty, které Jafar Panahi i do reflexe vážného tématu opět vsunul. Nejdřív jsem si trochu nechápavě říkal, proč se ženy převlékly za muže jen s tak polovičním maskováním, že zůstávají pořád zahalené (vlajkou) a svým vzhledem se tak stávají ještě nápadnější... ale když se později přesouváme do místa, kde vidíme pochodovat i pár stejně oděných mužů a vidíme i ženu s téměř mužským obličejem, mělo to se vzrůstajícím počtem dalších žen působivou gradaci. Věřím, že zážitkem pro ženy musela být už jen možnost strávit velkou část zápasu poblíž zdi za stadionem a celý zápas slyšet, neříkajíc o vyvrcholení filmu. A já převelice oceňuji, jak se Panahi naprosto vyhýbá černobílému podání tématu, kdy ještě i jeden ze zákazů daného režimu (přísný zákaz i jen menšího ubití ženy) se ve filmu s kritikou daného režimu ukáže jako fungující ochrana, kdy i dlouho nesmlouvaví policisti náhle projeví s fotbalovým fanouškovstvím jistou slabost ke svému oblíbenému sportu a jedna velká událost pro národ lehce pomůže na chvíli částečně prolomit bariéru... Od prvních vteřin mě film dostal autentickou atmosférou, zaujal skvělými dialogy i (ne)hereckými výkony a snad pokaždé, když jsem si chvíli říkal, že se začíná už prošlapovat na místě, přišel následně zpestřující zvrat. Posledních 15 minut je vyloženě pozitivním překvapením ve jménu naděje a pozitivní stránky života, na což Panahi ani ve svém starším filmu opět nezapomněl. [85%] (14.08.2023)

Nestává se mi to opravdu moc často. Vlastně jen několikrát do roka. Vyberu si nějaký film, o kterém vlastně nic nevím a už vůbec, co od něj očekávat, pustím si ho a můj počáteční mírný optimismus, na začátku, střídá na konci velké nadšení. A přesně tohle se mi stalo včera. Tragikomický příběh z Teheránu, ten mě po pozvolném začátku opravdu dostal po všech stránkách. Ani ne tak o fotbale, jako spíše pohled na problematiku íránských žen, které si zdaleka nemohou dělat, to, co by chtěly. A tohle fotbalové utkání, toho bylo jen důkazem. Velmi přirozené dialogy, skoro až dokumentární přístup a hlavně využití opravdového fotbalového zápasu, to jsou všechno obrovské plusy, které mi nedovolují nic jiného, než dát zasloužené maximum. Ps. Poslední tři minuty zápasu, ty byly nejnapínavější, co jsem kdy viděl, nebo lépe řečeno slyšel, ale to je vlastně jedno :) (03.05.2015)

Velmi autentické, alespoň jsem měla ten pocit. Taky mě napadlo, že lepší by holky měly se na zápas podívat v televizi, než se tam někde nechat buzerovat vojáky a posléze mravnostní policií, ale samozřejmě jde o princip. Moci se rozhodnout, mít tu svobodu rozhodnutí, jako mají v tomto a jiných případech íránští muži. Nikdy jsem fotbal na přímo na stadionu nesledovala, ale určitě by mě štvalo, kdybych to měla zakázáno. Íránkám nezbývá, než ty svobody vybojovat dalším generacím. (24.06.2023)

Íránské ženy to nemají jednoduché, pokud se rozhodnou jít na stadion a fandit, ale mnohé z nich moc dobře ví, že je to úplně o něčem jiném, než se na něj dívat doma v telce. Když jsem byla takové náctileté kuře jako tady děvčata z Teheránu, tak jsem byla to samé, ale měla jsem tu výhodu, že jsme na stadion neměly zakázaný přístup a nikdo nám nehrozil mravnostním oddělením a je to tak - sláva Čechům, dodnes. Tam jsme se patřičně vyhulákaly i když jsme občas nevěděly, která bije:) Neměli to tady kluci jednoduché těch pár děvčat uhlídat, ale mně se moc líbilo, že to bylo takové fajn přirozené a děvčata si to patřičně užívala (myslím po herecké stránce). A i když je to svým způsobem smutné téma, tak Jafar Panahi ví přesně kdy a jak to trochu odlehčit. Argumentace, proč Japonky můžou v Íránu na fotbal byla špičková. Jak tady už někdo píše, je to opravdu profesionálně zvládnuté píchnutí do vosího hnízda i když se přiznám, že Bílý balonek se mně líbil o chloupek víc. (06.08.2013)

O ženách, které v Íránu nemohou na fotbal a o tom, jak se mnohé z nich snaží zákaz obejít. Překvapivě lidské ve smyslu, že ne všichni íránští muži jsou fanatici bez pochopení. Ze strany režiséra zajímavé tím, že vlastně na otázky neodpovídá (a ani nemá ambice hledat "kdo za to může"), pouze ukazuje stav (a každé z postav poskytuje miniaturní prostor na příběh nebo vývoj). Velmi sportovní, velmi "blízké" (při pohledu na nervy, které hrdinové tohoto filmu mají, nedá nevzpomenout si na vlastní občasné sportovní emoce). Pokud navíc doopravdy točili během zápasu Írán : Bahrajn, pak uznale kývu hlavou za autentičnost. (03.07.2012)