Medvídek

Opět vylézání skeletů z almary, oblíbené to české, cukrovo-pelyňkové téma.. Tortový medvídek na plakátu spíše vypadá jako prase a podobně falešně se staví i Hřebejk k divákovi. Středostavovské přesycení životem, povrchnost, přetvářka, vypočítavost, zbabělost - je paradoxem, že obsahově Medvídek zmírá na to, na co sám (seriálovou formou) poukazuje. Hřebejk by měl upřednostnit kvalitu před kvantitou a razantněji proměnit svůj již poněkud "vyhořelý" herecký personál, nebo se z něj stane jen řadový rutinér. Závěrem dvě poznámky, ta druhá je uštěpačná. Roman Luknár má kolem očí vrásky Paula Newmana a když dortem po Macháčkovi, tak jedině s cihlovou nádivkou.. (08.04.2013)

Čekal jsem od Hřebejka něco víc, možná by potřeboval pauzu, aby popřemýšlel, po jaké režisérské cestě a směru se bude dále ubírat. Macháček zde herecky vyzrává v českou elitu, je čím dál tím přesvědčivější. Třetí hvězdička za Ivana Trojana a především jeho závěrečnou řeč - nejlepší scéna celého díla. Apropo, některé gaučové polohy Vilhelmové jsou, řekneme...poněkud odvážnější :-) (27.09.2007)

Nemyslím si, že by Medvídek byl nějak špatně zpracovaný. Ano, občas umělý a kýčovitý, ale pokud se člověk ztotožní s hlavními postavami a pochopí je, zjistí, že příběh není nijak zlý. Tvůrci se zaměřovali spíše na mužskou část populace a ukázali tak, že ženy nejsou vůbec takoví andílci, jak by se mohlo zdát. Představila se nám trojice přátel a nastínění jejich městských životů. Lidé znudění penězi, prací, světem,… Zabředávající do jakési krize středního věku, musí řešit problémy s jejich partnerkami. O tom, jak jdou lidé k srabu, nedokážou si udržet vztah, což v dnešní uspěchané době není vůbec jednoduché. Neumí si vážit toho, co mají a hledají něco jiného, aby náhodou o něco nepřišli. Vyplývá tak vnitřní nenaplněnost a věčné materialistické uspokojování. Příběh o tom, jak spolu lidé neumí komunikovat, jak si navzájem lžou, nejsou upřímní ani sami k sobě, natož k někomu dalšímu. Pohár tolerance je u dna, sobectví přetéká. Mohla bych tu udělat další výčet, ale asi by to bylo zbytečné. Zřejmě je tento film nepochopen, ale to nevadí… JÁ :-) si z toho odnesla dobrý pocit, načerpání energie a zjištění, že vždycky je na tom někdo hůř. (10.04.2008)

„Proboha, Emo! Ja jsem přece tvůj švagr! Zeptám se Romana.“ Hřebejk (PELÍŠKY, MUSÍME SI POMÁHAŤ, PUPENDO) mal doteraz tri dôležité veci. Scenár, hercov a seba. Seba a skvelých hercov má stále, bohužiaľ scenár mu tentokrát hapruje a sťahuje so sebou i kvalitných hercov (Menzel, Vilhelmová, Macháček, Roman Luknár). Otvorený koniec, priveľa postáv, náročná divákova orientácia v ich vzťahoch, niekedy je príbeh príliš doslovný, inokedy zasa príliš zahmlený, melancholická atmosféra je fajn no miestami nudí a (čo však už nie je mínus, pozor na to osemnásťroční!) snímka vás osloví len ak ste muž nad tridsaťdeväť rokov. Hřebejk stále výborne režíruje dlhé konverzačné scény „okolo stola“, v ktorých sa behom minúty trikrát zmení nálada (!) a stále je vtipný (tanec, torta). Len to tentokrát príliš nefunguje tak „univerzálne“, ako jeho predchádzajúce počiny. (12.05.2009)

Marný pokus o autentický náhled na manželské soužití. Osudy tří manželských párů, kterým se následně hroutí jejich manželství, doplatily na scénář, který předkládal slabé argumenty pro rozpad manželství. Dílo zkázy dokonala Hřebejkova nevzrušivá režie, pokoušející se o autentické přiblížení manželské krize lidí středního věku, co spolu spí, a asi se mají rádi, ale přesto nemohou spolu být. Jak se hroutí dvě manželství ze tří, tak se hroutí i film. Po stránce dialogů jsem čekal víc, ale čekal jsem, že to někam vyústí, ale film mě svým nijakým poselstvím slibně ukolébával. Ze tří párů, tvořících kruh přátel pro dobré i zlé, si moje sympatie nikdo moc nezískal, ale to neznamená, že by jednotlivé postavy zahráli Hřebejkovi dvorní herci špatně. Právě oni byli tím nejlepším na celém filmu. Z prázdných dialogů, ke kterým film nejednou sklouzl, vytěžili herci maximum, ale ani to dobrý dojem neudělalo. Nevěra nebo vzájemné partnerské odcizení se tady řeší nudným způsobem, vrcholem je odhalení promlčené nevěry postaršího páru rodičů jedné z postav, vidět Menzela pokoušet se hrát, je docela utrpení. Zakončeno je to zase tak nějak plytce. Z celého filmu se mně asi nejvíc vybaví dorty z cukrárny, kterou vedla Tatiana Vilhelmová, její sádelnatá postava a dort hozený Macháčkovi do obličeje. Nevím, k čemu sloužilo to, že mužským postavám jsou ponechána občanská jména herců, kteří je hrají. A podivností je na tomto podivně inscenovaném filmu bez gradace, bez vtipných a trefných dialogů, víc než dost. Opravdu nevím, co Jarchovský s Hřebejkem chtěli tentokrát divákovi sdělit. Ať to bylo cokoliv, tak se jim to rozhodně nepodařilo. 40% (17.03.2011)