Veselý rozvod

Škoda len, že väčšina filmov s Fredom a Ginger je vlastne len hlúpučkou báchorkou, ktorej jediným cieľom je uviesť famózne tanečné číslo, ktoré je skutočným vrcholom diela. A tak postavy šaškujú, vystrájajú, pitvoria sa a konajú maximálne nelogicky, len aby konečne mohli vybehnúť na parket. A to, bohužiaľ, pôsobí veľmi umelo. Čo na tom, že tanec je jednoducho neprekonateľný. Keď nemá v príbehu žiadne opodstatnenie, zamrzí to. (12.07.2016)

Pro mě několik libých skladeb, patřících k tomu desetiletí. A idylický příběh a nezvyklým názvem na tu dobu puritánské USA, tak silně nábožensky založené a přece tak rasově nesnášenlivé... V popředí rodina, jako největší hodnota, což se dělo u USA filmů ještě v padesátých letech, před nástupem kritiky společnosti, a individualismu. (29.05.2010)

Schéma filmu s príjemne rafinovaným scenárom, malým pomerom naivných piesní a čarovných (akčne) stepových tanečných čísel Freda Astairea, vydržala filmu len prvú hodinku. Počas nej som sa celkom dobre zabával, dokonca som mávol rukou aj nad pomerne hlúpučkou zápletkou a miestami labilným dejom. Fred Astaire ale bodoval a film vzal kompletne na ramená len on sám. V závere to už ale nevydržal. Na pomoc mu prišiel smilník Rodolfo Tonetti v podaní excelentného Erika Rhodesa, ktorý do snímku priniesol za tých pár minút pekelný závan skvelého humorného korenia, ktoré film tak nesmierne postrácal. Jeho slovné taliansko-anglické prešmyčky boli dokonalé. Rodolfo však nebol ten, kto tak znehodnotil dobrý dojem z filmu. Finálna polhodinka totiž so sebou priniesla hlavne (pre mňa veľmi ťažko pozerateľné) minúty otravných klasických tanečných variácií a zbytočne dlhých melódií a piesní. Navyše v dnešnej dobre, preplnenej rôznymi tanečnými súťažami typu 'Tanečná horúčka', či 'Let's Dance', si už na podobné čísla jednoducho nepotrpím. Celkový dojem je ale fajn, záverečné rozuzlenie poteší najviac. 70%. (07.05.2009)

Nejspíš nejlepší film s Fredem a Ginger. Ne že by tato klasická screwball komedie oplývala nějak originálním dějem, ale podává ho vtipně, inteligentně, s nadhledem a pěknou hudbou. Fred Astaire a Ginger Rogers se k sobě báječně hodí a ještě lépe tančí (z pohledu laika). Úsměvné byly momenty, kdy se rozhovor zavedl na sex, přičemž konzervativní 30. léta nedovolila nic víc, než náznaky a odbočky. (19.09.2011)

Přiznávám, že filmy Freda Astaira mám rád z nostalgie. Nikdy neexistující, ale dnes už stejně zaniklý svět horních vrstev 30. let nabízí bezstarostný život, proložený řádkou pěkných melodií a tanečních čísel. O nic jiného v těchto filmech nejde. Děj? Zapomeňte na něj. I když se tvůrci poctivě snažili vymyslet nějakou zápletku a ještě ji alespoň zkomplikovat, důležitá je hudba a tanec. Od krásné Porterovy Night and Day po závěrečné velkolepé číslo The Continental si oko odpočine u ladných pohybů a ucho se osvěží hity dávno minulými. Ani o humor nepřijdeme, zmatený právník, roztržitá panička a profesionální italský svůdce sice bránici nestrhají, ale tu a tam úsměv na tváří vyloudí a dobrou náladu jistě přivodí. (03.11.2008)