Antikrist

Pro někoho je Trier mizogyn. Podle mne chápe ženy lépe než mnozí jeho kolegové a Antikrist je toho výborným důkazem. Kromě toho, že jde o hluboce osobní film vzniklý z velké vnitřní bolesti, je to zároveň nadčasová výpověď o neodlučitelnosti mužského a ženského principu, které se vzájemně doplňují i ničí. Muž svou přirozenost skrývá, žena jí dává průchod. Racionalita se snaží zkrotit živelnost namísto toho, aby ji přijala za svou součást. Harmonii by měl přinést návrat k sobě samému, a tedy do přírody, potažmo do Ráje. Ten už ale neexistuje. Bůh je mrtev, chaos zvítězil. Psychologický horor o rozkladu lidské duše i tradičních hodnot si nás podmaňuje mnoha neskutečně působivými i extrémně drastickými výjevy a zároveň naši pozornost udržuje strukturou připomínající několikafázovou terapeutickou seanci založenou na principu „co tě nezabije, to tě (možná) posílí". Podobně absolvovat Antikrista znamená pohlédnout do nitra temnoty a zažít - jako Trier během natáčení - malé znovuzrození. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, niethustra, Exkvizitor, type_B, Dubro, marvan (26.11.2009)

Tentokrát mě Lars dovedl k zajímavému dilematu. Je rozdíl mezi významy vět "Film mě nebavil" a "Film mě nudil" ? Objektivně asi ne, ale můj osobní sedmý smysl tam něco čichá, nějakou čertovinu, snad že film, který nebaví, je o trochu lepší než film, který nudí. No a mě tenhle film nebavil. Ale že je to ten Lars, tak to asi nejspíš zkusím znova a pak se uvidí. Nejspíš je to tématem, protože já jakožto frigida prostě nechápu, co to tam jako řeší, ale nechápu, proč právě tímhle způsobem. Ale nějakou rádobyrelevantní připomínku bych stejně měla. Ke směru, jakým se snímek obsahově/významově vydává, se podle mého ruční kamera tentokrát nehodí. (05.11.2009)

Trierovo dílo se někomu může jevit, jen obtížně stravitelné, ale když se hlouběji vnoříme do jeho pocitově vyprávěného příběhu, kdy je námětem jedno z nejtěžších traumat, jaká mohou člověka – zejména matku – postihnou. Zatímco rodiče (Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg) se oddávají milostným hrátkám ve sprše, jejich dítě vyleze z postýlky a namíří si to přitahováno k otevřenému oknu. Černobílý zpomalený obraz, vlnící balet propletených těl, kapek vody i vloček sněhu, vytváří v úvodní sekvenci až magický časoprostor. Prolínající se jím proslulá árie z Händelovy opery Rinaldo v souznějícím významovém splynutí výstižně nazvaná „Nech mne oplakávat.“ S mistrnou sugescí jakou vyvolává, až ho lze (nejspíš důvodně) podezírat, že se pokouší léčit běsy ve vlastní duši. „Antikrist“ ovšem zůstává svébytnou, nezaměnitelnou výpovědí, která se vyznačuje jednou úžasnou předností a to že dokáže prolomit znecitlivělou slupku našeho vnímání. (11.11.2009)

Nechám si v zime, keď sa idem milovať, otvorené okno? Alebo, nechám v zime otvorené okno malému dieťaťu spiacemu v postieľke? To dieťa sa dostane z postieľky, vyštverá sa do okna a vypadne von... ok. V tom momente som to bral... to je asi najlepší moment filmu i keď v ďalšom nudnom utrpení sledovať Antichrista mi neostalo nič iné ako hľadať si podobné blbosti aby som si film čo najviac zhnusil. Trierov Dogville som považoval za zaujímavý experiment, ale prečo by som mal byť nadšený z filmu kde si žena odstrihne klitoris a mužovi rozdrví gule? A ak si Trier myslí, že by niekto dokázal s prevŕtanou nohou a na nej upevneným brúsnym kotúčom sa motať po lesa a pri tom vzdychať od únavy, nech si to vyskúša na sebe. To ako sa k nemu prekopala do nory ktorá bola 2 metre pod kopcom je tiež nonsens. Pochopil som čo tým chcel autor povedať? Nie! Proste to nepodal pre mňa dostačujúco zrozumiteľne. Mám rád severskú kinematografiu ale Trier tam rozhodne nepatrí. A keď totálne psycho tak radšej niečo ako http://www.csfd.cz/film/20563-possession/ . (13.09.2009)

Při poznávání evropské filmové scény jsem se poprvé střetnul s Lars von Trierem a po zhlédnutí jeho počinu vím, že zdaleka ne naposled, přesto dojmy z Antikrista mám velmi smíšené. Čekal jsem "psychárnu", ale krapet jinšího kalibru, napínavou a s hororovou atmosférou. Efektně udělaný Prolog mě dobře navnadil, ale po něm následovalo pomalé, místy až meditativní vyprávění (tj. nuda)), jehož tempo nemohli zachránit ani hlavní představitelé, protože jednoduše neměli moc co hrát (a to jsem si od Williema Dafoea sliboval). Pak sice dostali prostor, zvláště Charlotte Gainsbourg a k tomu se tu objevilo několik silných momentů, které jsem myslím nikde jinde neviděl a tudíž mi přišly jistým způsobem originální (nejspíš samoúčelné, přesto mě zaujaly), ale pak to vše dospělo do pochybného finále a následné pohledy kamery na jakési výjevy/odkazy už šly úplně mimo mě. Takže příště očekávám od pana režiséra kvalitnější podívanou, teď hodnotím pouze 3*. (10.07.2011)