Saturno contro

Méně je opravdu někdy více…u Saturno Contro to v tom negativním významu platí dvojnásob. Ozpetek totiž v průběhu filmu zbytečně rozmáchle rozvádí několik osudů celkem početné skupiny lidí, u nichž mi je teda záhadou, jak všichni mohli přes svoji diametrální odlišnost být někdy vzájemnými přáteli, a nějakou potenciální kostru příběhu v té záplavě nedomrlých linií úplně utápí. S tím přichází druhý problém…délka. Skoro dvě hodiny nudné deprese s jedinou scénou, jež vyvolala na mé straně citovou odezvu, jsou opravdu moc. Saturno Contro se nebezpečně blíží odpadním taliánským ságám a já jsem rád, že Ferzanovi později došlo, že komediálnější cestou to jde přecejenom líp, viz jeho skvělý loňský počin Mine Vaganti. 40% (27.02.2011)

2,5* Tak předně k tomu, co tenhle film není. Rozhodně to není italská sága, či telenovela a už vůbec ne pseudointoušské rádobyumění, jak tu někteří uživatelé píší. Na telenovelu je to málo dryáčnické, pomalé a příliš dobře zahrané. Na film, který si hraje na umění je zase ten příběh příliš všední, neokázalý a málo experimentální. Co tedy vlastně Ozpetek, kterého si jinak velmi vážím, servíruje divákům v Saturno Contro? Bohužel posmutnělou variaci na na svůj zřejmě již nedostižný film Le Fate Ignoranti. Film, který je v mé top ten, ne-li top five. Jenže na rozdíl od výše zmíněného filmu, Saturn postrádá hloubku, nakažlivé emoce napříč celým spektrem, které by diváka pohltily a především přesah, kvůli kterému jsem si některé Ferzanovy filmy zamiloval. Takže nakonec nakonec tu máme jen zručně připravený výluh z již jednou extrahovaného čaje, jehož konec je trochu natrpklý, protože doba extrakce byla zatraceně dlouhá (hlavně poslední třetina). Jistě, je to průměrné...ale na rovinu, pseudointoušské "l'art pour l'art"? Nebo snad telenovela? Kdeže... To jen strýček Ozpetek měl zrovna špatný den. (09.08.2018)

I tentokrát Ferzan Ozpetek projevil svůj jemnocit, s nímž vybral stejné herce jako pro Le Fate ignoranti, zasadil je do ne málo podobných kontraverzních rolí a i obdobného prostředí. Je jasné, že ne každého se mu podaří oslovit. Opět složité hetero a homosexuální vztahy a osudy lidí, které spojuje vzácné přátelství. Rodina složená z přátel často člověku nahrazuje tu vlastní, v které se cítí nepochopen. Nesobeckost a krásná solidarita, když jeden z nich odejde a druhý trpí, přestože se každý se smrtí blízkého vyrovnává jinak. Tak lze odejít na věčnost bohatý. (27.07.2011)

a to jsem opravdu mírnej! vždycky jsem si myslel, že je nejhorší, když si někdo hraje na komedii a nevyjde to, Satruno Contro mi ukázal, že nejhorší je, když si někdo hraje na "filmové umění" a a) není umělec, b) trapně hraje na pseudointošskou notu tím, že dá do filmu gaye, kteří jsou smutní (= asi umění?!) a c) křečovitě se snaží o nějaký přesah, který však nenastává... Saturno contro je anti-umění (takže pseudointoši budou ve své stupiditě spokojení) a ostatní ani nenapadne na to jít.. udělají nejlíp! (25.09.2007)

Současné období evropského filmu by mělo dostat zvláštní označení, které charakterizuje takřka povinný prvek homosexualismu ve většině produkovaných filmů. Zas takový rádoby ideově-výchovný film, který má zdůraznit normálnost nenormálnosti, která se asi brzy přemění v normu. Tak tu máme příběh dvou zamilovaných mládenců, z nichž jeden je náhle postižen smrtelnou mozkovou příhodou, a ten druhý se proto málem utrápí k smrti, jenže ho naštěstí zachrání podivná parta kamarádů, o nichž vůbec nevíme, jak se vlastně dali dohromady a co je k sobě poutá. Většinu filmu jsem se nudil a koukal na hodinky. Samozřejmě, že správně chápající otec přijme Davida za svého ovdovělého snachu, abychom se i my uměli správne zorientovat. Aby nebyla mýlka, nejsem proti LGBT obecně, jsem jen proti jejich nadměrné popularizaci. A to je děs.Snad se to mohlo líbit našim mladým intelektuálním neoliberálním sluníčkám. (27.04.2019)