Červená pustina

Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho... (11.10.2009)

Existenciální deprese od Antonioniho pro mě zřejmě nebude úplně ten dobrej šálek kafe, byť námět je komplexně skvělý a výrazové prvky jako je červená barva, dštící spaliny a pustá krajina velmi líbivé. Nudil jsem se i proto, že znuděná vyšší společenská třída a jejich bohémský pofel mi už leze krkem a Monica Vitti na mě působí nepřirozeně. (25.09.2012)

Antonioni se nezařadí k mým oblíbeným režisérům, a to i přesto, že tady používá skutečně krásné barvy. Téma mě samo o sobě docela sedělo, ale jeho podání prostě není z těch, které by mě dokázalo upoutat. Nemůžu si pomoct, ale Evropa mi prostě v tomhle období moc nesedí, i když jsou filmy téhle doby hodně uznávány. (14.05.2015)

Antonioni si vyhrál i s barevným materiálem. Záběry působí velice plasticky, mnohdy se setkáme s obrazem v obraze, například když snímá odlupující se omítku domu, která svou texturou připomíná jiný dům. Syrovost, chladnost a odtažitost, rámování přes polovinu obličeje, nezřetelně vrhané stíny v agonických stavech hlavní hrdinky, symetrie dlažebních kostek kontrastující s rozbitým životem a spousta dalších krásných režijních vychytávek nás provází celým značně depresivním filmem. Modrá bouda v šedivé mlze, v jejímž nitru je opět skryt obraz v obraze, tentokráte v odloupaném červeném nátěru zdí. Tím vším proplouvá Monica Vittiová tentokrát v podobě ledové krásky. (23.11.2020)

Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram. (13.04.2006)