Zatmění

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)

Asi chápu, co chtěl Antonioni svým filmem vyjádřit a jaké pocity v divákovi vyvolat, ale příliš mě to neoslovuje. Ani jedné ze dvou hlavních postav nevěřím, jejich chování i myšlenkové pochody jsou mi cizí, jsou neživotné, umělé, jakoby bezduché, jsou to vlastně jen šablony, kterými tvůrce mluví, pomocí kterých chce něco sdělit... Přitom postavy Moreau a Mastroianniho z režisérova předchozího filmu ke mně promlouvaly, byly mi blízké a věřil jsem jim, nevím čím to je. Kontrast a posléze nepravděpodobné a křečovité spojení mezi dějovou rovinou s Monicou Vitti a rovinou s mladým burzovním ometákem Alainem Delonem mě zdaleka nebaví tolik, jako čistokrevná melancholie Antonionihoho předchozího La notte. Ale hodně na mě působí konec, posledních deset patnáct minut mi bohatě vynahrazuje předchozí nezáživnost. (02.02.2015)

Monica Vitti je neskutečně krásná a talentovaná herečka, jejíž osobnost by ještě více vynikla v barvě, ale to se v té době ještě nenosilo. Přesto je tohle jeden z těch Antonioniho filmů, které jsou poměrně snesitelné i pro normálního diváka, i když je to snímek dějově celkem rozbředlý. Scény z burzy jsou skvělé, některé prvky střihu a odjezdu kamery překvapivě novátorské. (17.04.2015)

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. (01.03.2015)