Výkřik

Tak dlouho jsem chtěl dát slabé 4*, ale ten konec mě dost zklamal. Na jeho obhajobu je v tom filmu málo psychologie Aldy a v tomhle podání tak působí jedině zbaběle, směšně a kýčovitě - i přes to, že posledních 10 minut je na tom filmu nejzajímavějších. I tak je to ale zatím nejlepší Antonioniho film, který jsem měl tu možnost vidět. Příběh mě zaujal, je to skvěle natočené a dobře zahrané, dojde i na silné scény a i když ty dvě hodiny jsou moc a místy se to vleče, i tak se na to dobře dívá. Jenom - jak už jsem psal - to zabíjí nedostatek psychologie postav, tedy především hlavního hrdiny. Celou jeho cestu jsem doufal že pochopím, co se mu to honí hlavou a co vlastně od života chce a ve finále mi ten film o něm nic neřekne a ani nenaznačí... Je to škoda, jinak bych byl spokojenější a čtvrtou hvězdu dal bez problémů. Takhle je to jen na silné 3* (22.12.2020)

Původně jsem chtěla udělit tomuto snímku 3*, protože zhruba tak od poloviny se děj začal až příliš táhnout (opakované motivy, směr od nikud nikam), ale jakmile se hlavní hrdina začal vracet zpátky domů, nabralo to nový rozměr i nečekaný spád. A konec! Ten převrátil mé hodnocení doslova naruby. Antonioni tak dokonale naplňuje tezi uměleckého filmu, dle které vše jakoby klouže po povrchu, divák je nucen více spolupracovat s tvůrcem a hledat pod povrchem, psychologie postav je nejasná..., aby pak byl odměněn kolosální emocionální ranou do hlavy přesně v Brechtovském duchu. (14.09.2008)

Tahle Antonioniho krásně nevlídná atmosféra mě vždycky dokonale uspokojuje. Ale příběh zhrzeného dělníka Alda mi mnoho neřekl. Připadá mi jak vyklopený z nějaké letité formy, moc ukázkový. Taky mi nesedly ty zoufale předojemné chvilky: "Až se maminka vrátí, pořídím si zástěrku." U dramatického závěru už jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. (20.01.2007)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Zánět horních cest dýchacích;bolest hlavy a nohou, slabá horečka, mírné deprese z nemožnosti řádně dýchat nosem. Jaký film si v tomto stavu vybrat. Rozhodně ne optimistický v jarních barvách, neštěstí jiných posiluje ve vlastním - ostatní parametry už není třeba uvádět, protože jsem si vybral dobře... Aldovi se zhroutil svět, dostal se do situace, kterou nechápe, do zajetí představ, kterým nerozumí. Neztratil jenom ženu, ale také ideál. Z usedlého člověka se stává tulák, který při každé zastávce ztrácí kus sama sebe. A to jediné, co ho drží v pohybu, je někde zasutá víra, že ještě není vše ztraceno, že se přece ještě rozední. (30.09.2015)