Bojovnice

Lehkou, v dobrém slova smyslu dívčí romantickou komedii Starý, nový, půjčený a modrý by mě vážně nenapadlo hledat na kontě režisérky Natashy Arthy. Její Bojovnice je sice taky dívčí, ale nikoliv lehká, romantická, ani komedie. Jde o seriózně pojaté drama, v němž muslimská dívka žijící v Dánsku trénuje kung-fu, aby se mohla vypořádat s těmi nejběžnějšími „teen“ problémy. Ostřejší konfrontace s nic nechápajícími rodiči i tupější konfrontace s vyholeným mistrem („Kung-fu je srdce a duše“) jsou prokládány přehlednými a velmi efektními bojovými scénami. Nijak objevnému příběhu ubližuje absence hmatatelného antagonisty, případně nějakého vyššího cíle, k němuž by se Aicha toužila probít (polopatické vysvětlení, s kým celou dobu vlastně bojuje, je podloženo příliš plytkým psychologickým základem). Pro dostatečně mladé diváky, „zatížené“ stejnými problémy jako hlavní hrdinka, by nicméně mohlo jít o svižnou, vstřícnou (čili chápající) a ne příliš hloupou zábavu. 70% (11.07.2008)

I ked kostra pribehu vychadza z klasickeho set-up (nielen) teen martial arts filmov "mlady clovek si musi najst svoje miesto v zivote a vybojovat svoj doteraz najvacsi zapas", velkou vyhodou a pozitivom je etnograficky mix prostredia v ktorom sa odohrava. Turecki pristahovali v Dansku, do toho zakomponovane bojove umenie vychodu, ktore tu nie je iba ventilom pre vyskyt bojovych sekvencii, ale je ukazovatelom moralneho kodexu a apelu na spravne hodnoty. Kung-fu tu sice podla ocakavania je katalyzatorom takmer vsetkych problemov a trecich ploch medzi postavami, ale zaroven poskytuje aj cestu von a skrz dojo aj miesto, kde sa rozdielne spaja. Takto to mozno znie lacno, ale v rukach reziserky s citom pre kompoziciu obrazov s chytlavym muslimskym hudobnym podfarbenim uderne rytmizujucim sceny a spad deja, a hlavne vdaka naprosto prirodzenemu a presvedcivemu hereckemu vykonu ustrednej predstavitelky sa film meni na fungujucu dramu. A navyse, bojove sceny su vyborne. Silnych 90% za maly velky film so srdcom. (20.06.2008)

Umění boje a touha po seberealizaci stojící proti oddanosti k rodičům a dlouholetým muslimským tradicím v dnešním světě. To jest příběh mladé studentky (Aicha), která se na doporučení školní trenérky i přes přísný zákaz konzervativních rodičů rozhodne přihlásit do kung-fu klubu, kde se jejího rozvoje ujme již zkušený Emil. Postupně se vyvíjí nejen její bojové schopnosti, ale i náklonnost k Emilovi. Mezitím se její bratr, budoucí lékař Ali zakouká do Jasmin, dívky z vyšší vrstvy a doufá, že se společně vezmou. Když se však na tréninku objeví Omar, kamarád nevěstiny rodiny, začne postupně přituhovat. Aicha a její tajemství je ohroženo, je neustále stavěna do pozice nutnosti výběru, buď poslechnout rodiče a respektovat staré zvyky nebo se oddat své vášnivé zálibě. Vede tak boj nejen se svými soupeři, ale především sama se sebou. Již od počátku se místy objevují vložené imaginární scény utíkající Aichy a souboje mezi ní a tajemnou postavou, zahalenou v černém, která se pohybuje jako kouřový stín. Nejen ve snových bojích, ale i v těch reálných máme možnost sledovat kvalitní vizuální stránku a choreografii, za kterou stojí známý Xian Gao. Fighter je dynamickou a chytlavou podívanou odehrávající se v urbanistickém prostředí dánské Kodani, která končí až společně se závěrečnými titulky. (7/10) (14.08.2008)

Slušný film o muslimské dívce, která chce trénovat kung-fu, ale rozhodně to nemá v životě lehké. Finální souboj je slušně natočen díky působivým slow motionům a divák si hezky vychutná chvaty, jinak spíše sportovní drama, které mi nepřišlo až tak vyjímečné od jiných podobně laděných snímků. Zhlédnutí však nelituji. 65% (02.11.2017)

Originalita a určitá výjimečnost Fightera spočívá v propojení evropského sociálního kritického balzakovsko-flaubertovského dramatu s kung-fu. Bol a vnitřní stavy protagonistů se tak neodehrávají uvnitř jejich duše, jak je běžně zvykem, ale jsou přeneseny explicitně ven – do tělocvičny. Co se nám tu odehrává, je striktní behaviorismus, otiskující duši do vnějších podnětů (údery, kopy, úhyby), jdoucí ve stopách Pavlova a Wattsona. A stejně jak malý prostor zabírá tělocvična vůči okolnímu světu, stojí i Aicha proti všem. Odtud význam očí, ke kterému nabádá trenér – oči představují bod (tělocvična = duše), odkud nahlížíme rozprostřenou krajinu (venek). Postavy ve filmu, hlavně rodiče a příbuzní hrdinky, sice nejsou schopny rozeznat, zda je chování a myšlení Aichy projevem pocitu, který zažívá (protože žádná myšlenka nemůže být silnější než její emocionální matrice), nebo zda jde o přetvářku a racionalizaci, za níž se skrývají opačné postoje (touha vypadnout z párty bratrovi nastávající do tělocvičny), kdežto divák takto maten a omezován není. Proč? Protože (i) Fighter chce potěšit zejména diváky a až sekundárně fiktivní postavy filmu (právě začlenění kung-fu přesouvá film z národního, levičáckého projektu, který by horoval za spořádanější živobytí tureckých exulantů, na globální, nadnárodní kinematografii); (ii) protože Fighter nutně potřebuje vnějšího pozorovatele, který by ocenil jeho pěstěnou behavioristickou konstrukci; (iii) protože jak kdysi prohlásil Schopenhauer, „zárukou dobrého stylu je mít co říct“, jenže není dvakrát produktivní volit k oslovení diváka vířivý akademický pojmový aparát; (iv) a protože Figter je zjevně jedno z těch děl, u něhož záleží, jak moc se v něm najdete vy sami. ____ Nejzásadnější námitka vůči Fighteru argumentuje přemírou klišé, z nichž je upředen. S tím nemohu souhlasit. Na většině kateder scénáristky vám sice budou každou chvíli vtloukat, že je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat; když vyjdete (jako Hitchcock nebo Lubitsch) z klasické situace a když ji obratně rozvíjíte, prohlubujete a vnášíte do ní prvky, které ji mohou ozvláštnit, máte větší šanci dobrat se k „originálnímu filmu“, než kdybyste začali z něčeho, co tu ještě nebylo... jenže každé takové nazírání na film – jestli z klišé vychází, nebo se k nim dopracovává, a nebo ani jedno, či snad oboje – je scestné a pohříchu zobecňující. U filmů není správné posuzovat jen to, jak dopadly a jak začaly, jestli originálně, nebo neoriginálně (protože přesně to nám zůstane v dlouhodobé paměti), podstatné jsou detaily a dění mezi koncem a začátkem (to z krátkodobé paměti, co zpravidla brzo zapomeneme). Jak by řekl Walter Benjamin, filmy jsou vždycky zároveň dokumentem jak kultury, tak barbarství. Všechno kulturní bohatství, které nás tak okouzluje a povznáší, děkuje za svou existenci nejen námaze velikých géniů, kteří je stvořili, ale i nevýslovnému utrpení jejich současníků. Kritické myšlení říká, že krásné nemusí být pravdivé. Německý filozof Adorno to vyjádřil takto: „Strom, který kvete, lže v okamžiku, ve kterém jeho kvetení vnímáme bez stínu hrůzy.“ A tak i u Aichy je podstatnější, co přetěžkého zažila v průběhu filmu, než-li závěrečných katarzních deset minut, na něž se nám film zužuje. Kriticky myslící divák tuto krásu a vznešenost narušuje tím, že odhaluje to, co na tomto závěrečném obrazu zůstalo zakryto a co mu předcházelo. (13.08.2009)