Tvrdohlavá dcera konzervativních tureckých emigrantů, usazených v Kodani, se snaží vyhovět snům svých prostých rodičů o její velké budoucnosti a zároveň zůstat věrná své osobní vášni – kung-fu. Toto výborné drama určené adolescentnímu publiku sází na sympaticky svéhlavou hrdinku a na působivé scény bojového umění v choreografii Xiana Gao (Tygr a drak).(oficiální text distributora)
Slušný film o muslimské dívce, která chce trénovat kung-fu, ale rozhodně to nemá v životě lehké. Finální souboj je slušně natočen díky působivým slow motionům a divák si hezky vychutná chvaty, jinak spíše sportovní drama, které mi nepřišlo až tak vyjímečné od jiných podobně laděných snímků. Zhlédnutí však nelituji. 65%(2.11.2017)
Umění boje a touha po seberealizaci stojící proti oddanosti k rodičům a dlouholetým muslimským tradicím v dnešním světě. To jest příběh mladé studentky (Aicha), která se na doporučení školní trenérky i přes přísný zákaz konzervativních rodičů rozhodne přihlásit do kung-fu klubu, kde se jejího rozvoje ujme již zkušený Emil. Postupně se vyvíjí nejen její bojové schopnosti, ale i náklonnost k Emilovi. Mezitím se její bratr, budoucí lékař Ali zakouká do Jasmin, dívky z vyšší vrstvy a doufá, že se společně vezmou. Když se však na tréninku objeví Omar, kamarád nevěstiny rodiny, začne postupně přituhovat. Aicha a její tajemství je ohroženo, je neustále stavěna do pozice nutnosti výběru, buď poslechnout rodiče a respektovat staré zvyky nebo se oddat své vášnivé zálibě. Vede tak boj nejen se svými soupeři, ale především sama se sebou. Již od počátku se místy objevují vložené imaginární scény utíkající Aichy a souboje mezi ní a tajemnou postavou, zahalenou v černém, která se pohybuje jako kouřový stín. Nejen ve snových bojích, ale i v těch reálných máme možnost sledovat kvalitní vizuální stránku a choreografii, za kterou stojí známý Xian Gao. Fighter je dynamickou a chytlavou podívanou odehrávající se v urbanistickém prostředí dánské Kodani, která končí až společně se závěrečnými titulky. (7/10)(14.8.2008)
Spíš sociální a rodinný drama než akční a bojovej film, ale to vůbec nevadí,ono i ten život svázanej muslimskýma tradicema emgrantských turků v Dánsku, je tu vykreselenej a ukázanej celkem poutavě, obzvlášť pokud ty tradice narušuje dcera, která se tajně učí kung fu a musim teda říct, že Semra Turan je fakt hodně dobrá, navíc pokud dojde na souboje, což je většinou jen trénink a nebo závěrečnej turnaj (takže ne aby si někdo myslel, že se tady vybíjej ulice od zmetků jako obvykle), tak choreografie a celkově vizuální stránka soubojů je opravdu skvělá, až to trošku zarazí, že se něco takhle dobrýho děje ve filmu, kterej je víc drama než bojovej.(10.7.2009)
I ked kostra pribehu vychadza z klasickeho set-up (nielen) teen martial arts filmov "mlady clovek si musi najst svoje miesto v zivote a vybojovat svoj doteraz najvacsi zapas", velkou vyhodou a pozitivom je etnograficky mix prostredia v ktorom sa odohrava. Turecki pristahovali v Dansku, do toho zakomponovane bojove umenie vychodu, ktore tu nie je iba ventilom pre vyskyt bojovych sekvencii, ale je ukazovatelom moralneho kodexu a apelu na spravne hodnoty. Kung-fu tu sice podla ocakavania je katalyzatorom takmer vsetkych problemov a trecich ploch medzi postavami, ale zaroven poskytuje aj cestu von a skrz dojo aj miesto, kde sa rozdielne spaja. Takto to mozno znie lacno, ale v rukach reziserky s citom pre kompoziciu obrazov s chytlavym muslimskym hudobnym podfarbenim uderne rytmizujucim sceny a spad deja, a hlavne vdaka naprosto prirodzenemu a presvedcivemu hereckemu vykonu ustrednej predstavitelky sa film meni na fungujucu dramu. A navyse, bojove sceny su vyborne. Silnych 90% za maly velky film so srdcom.(20.6.2008)
Originalita a určitá výjimečnost Fightera spočívá v propojení evropského sociálního kritického balzakovsko-flaubertovského dramatu s kung-fu. Bol a vnitřní stavy protagonistů se tak neodehrávají uvnitř jejich duše, jak je běžně zvykem, ale jsou přeneseny explicitně ven – do tělocvičny. Co se nám tu odehrává, je striktní behaviorismus, otiskující duši do vnějších podnětů (údery, kopy, úhyby), jdoucí ve stopách Pavlova a Wattsona. A stejně jak malý prostor zabírá tělocvična vůči okolnímu světu, stojí i Aicha proti všem. Odtud význam očí, ke kterému nabádá trenér – oči představují bod (tělocvična = duše), odkud nahlížíme rozprostřenou krajinu (venek). Postavy ve filmu, hlavně rodiče a příbuzní hrdinky, sice nejsou schopny rozeznat, zda je chování a myšlení Aichy projevem pocitu, který zažívá (protože žádná myšlenka nemůže být silnější než její emocionální matrice), nebo zda jde o přetvářku a racionalizaci, za níž se skrývají opačné postoje (touha vypadnout z párty bratrovi nastávající do tělocvičny), kdežto divák takto maten a omezován není. Proč? Protože (i) Fighter chce potěšit zejména diváky a až sekundárně fiktivní postavy filmu (právě začlenění kung-fu přesouvá film z národního, levičáckého projektu, který by horoval za spořádanější živobytí tureckých exulantů, na globální, nadnárodní kinematografii); (ii) protože Fighter nutně potřebuje vnějšího pozorovatele, který by ocenil jeho pěstěnou behavioristickou konstrukci; (iii) protože jak kdysi prohlásil Schopenhauer, „zárukou dobrého stylu je mít co říct“, jenže není dvakrát produktivní volit k oslovení diváka vířivý akademický pojmový aparát; (iv) a protože Figter je zjevně jedno z těch děl, u něhož záleží, jak moc se v něm najdete vy sami. ____ Nejzásadnější námitka vůči Fighteru argumentuje přemírou klišé, z nichž je upředen. S tím nemohu souhlasit. Na většině kateder scénáristky vám sice budou každou chvíli vtloukat, že je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat; když vyjdete (jako Hitchcock nebo Lubitsch) z klasické situace a když ji obratně rozvíjíte, prohlubujete a vnášíte do ní prvky, které ji mohou ozvláštnit, máte větší šanci dobrat se k „originálnímu filmu“, než kdybyste začali z něčeho, co tu ještě nebylo... jenže každé takové nazírání na film – jestli z klišé vychází, nebo se k nim dopracovává, a nebo ani jedno, či snad oboje – je scestné a pohříchu zobecňující. U filmů není správné posuzovat jen to, jak dopadly a jak začaly, jestli originálně, nebo neoriginálně (protože přesně to nám zůstane v dlouhodobé paměti), podstatné jsou detaily a dění mezi koncem a začátkem (to z krátkodobé paměti, co zpravidla brzo zapomeneme). Jak by řekl Walter Benjamin, filmy jsou vždycky zároveň dokumentem jak kultury, tak barbarství. Všechno kulturní bohatství, které nás tak okouzluje a povznáší, děkuje za svou existenci nejen námaze velikých géniů, kteří je stvořili, ale i nevýslovnému utrpení jejich současníků. Kritické myšlení říká, že krásné nemusí být pravdivé. Německý filozof Adorno to vyjádřil takto: „Strom, který kvete, lže v okamžiku, ve kterém jeho kvetení vnímáme bez stínu hrůzy.“ A tak i u Aichy je podstatnější, co přetěžkého zažila v průběhu filmu, než-li závěrečných katarzních deset minut, na něž se nám film zužuje. Kriticky myslící divák tuto krásu a vznešenost narušuje tím, že odhaluje to, co na tomto závěrečném obrazu zůstalo zakryto a co mu předcházelo.(13.8.2009)
EvilPhoEniX
Slušný film o muslimské dívce, která chce trénovat kung-fu, ale rozhodně to nemá v životě lehké. Finální souboj je slušně natočen díky působivým slow motionům a divák si hezky vychutná chvaty, jinak spíše sportovní drama, které mi nepřišlo až tak vyjímečné od jiných podobně laděných snímků. Zhlédnutí však nelituji. 65%(2.11.2017)
Blizzard
Umění boje a touha po seberealizaci stojící proti oddanosti k rodičům a dlouholetým muslimským tradicím v dnešním světě. To jest příběh mladé studentky (Aicha), která se na doporučení školní trenérky i přes přísný zákaz konzervativních rodičů rozhodne přihlásit do kung-fu klubu, kde se jejího rozvoje ujme již zkušený Emil. Postupně se vyvíjí nejen její bojové schopnosti, ale i náklonnost k Emilovi. Mezitím se její bratr, budoucí lékař Ali zakouká do Jasmin, dívky z vyšší vrstvy a doufá, že se společně vezmou. Když se však na tréninku objeví Omar, kamarád nevěstiny rodiny, začne postupně přituhovat. Aicha a její tajemství je ohroženo, je neustále stavěna do pozice nutnosti výběru, buď poslechnout rodiče a respektovat staré zvyky nebo se oddat své vášnivé zálibě. Vede tak boj nejen se svými soupeři, ale především sama se sebou. Již od počátku se místy objevují vložené imaginární scény utíkající Aichy a souboje mezi ní a tajemnou postavou, zahalenou v černém, která se pohybuje jako kouřový stín. Nejen ve snových bojích, ale i v těch reálných máme možnost sledovat kvalitní vizuální stránku a choreografii, za kterou stojí známý Xian Gao. Fighter je dynamickou a chytlavou podívanou odehrávající se v urbanistickém prostředí dánské Kodani, která končí až společně se závěrečnými titulky. (7/10)(14.8.2008)
Shit
Spíš sociální a rodinný drama než akční a bojovej film, ale to vůbec nevadí,ono i ten život svázanej muslimskýma tradicema emgrantských turků v Dánsku, je tu vykreselenej a ukázanej celkem poutavě, obzvlášť pokud ty tradice narušuje dcera, která se tajně učí kung fu a musim teda říct, že Semra Turan je fakt hodně dobrá, navíc pokud dojde na souboje, což je většinou jen trénink a nebo závěrečnej turnaj (takže ne aby si někdo myslel, že se tady vybíjej ulice od zmetků jako obvykle), tak choreografie a celkově vizuální stránka soubojů je opravdu skvělá, až to trošku zarazí, že se něco takhle dobrýho děje ve filmu, kterej je víc drama než bojovej.(10.7.2009)
Adrian
I ked kostra pribehu vychadza z klasickeho set-up (nielen) teen martial arts filmov "mlady clovek si musi najst svoje miesto v zivote a vybojovat svoj doteraz najvacsi zapas", velkou vyhodou a pozitivom je etnograficky mix prostredia v ktorom sa odohrava. Turecki pristahovali v Dansku, do toho zakomponovane bojove umenie vychodu, ktore tu nie je iba ventilom pre vyskyt bojovych sekvencii, ale je ukazovatelom moralneho kodexu a apelu na spravne hodnoty. Kung-fu tu sice podla ocakavania je katalyzatorom takmer vsetkych problemov a trecich ploch medzi postavami, ale zaroven poskytuje aj cestu von a skrz dojo aj miesto, kde sa rozdielne spaja. Takto to mozno znie lacno, ale v rukach reziserky s citom pre kompoziciu obrazov s chytlavym muslimskym hudobnym podfarbenim uderne rytmizujucim sceny a spad deja, a hlavne vdaka naprosto prirodzenemu a presvedcivemu hereckemu vykonu ustrednej predstavitelky sa film meni na fungujucu dramu. A navyse, bojove sceny su vyborne. Silnych 90% za maly velky film so srdcom.(20.6.2008)
Shadwell
Originalita a určitá výjimečnost Fightera spočívá v propojení evropského sociálního kritického balzakovsko-flaubertovského dramatu s kung-fu. Bol a vnitřní stavy protagonistů se tak neodehrávají uvnitř jejich duše, jak je běžně zvykem, ale jsou přeneseny explicitně ven – do tělocvičny. Co se nám tu odehrává, je striktní behaviorismus, otiskující duši do vnějších podnětů (údery, kopy, úhyby), jdoucí ve stopách Pavlova a Wattsona. A stejně jak malý prostor zabírá tělocvična vůči okolnímu světu, stojí i Aicha proti všem. Odtud význam očí, ke kterému nabádá trenér – oči představují bod (tělocvična = duše), odkud nahlížíme rozprostřenou krajinu (venek). Postavy ve filmu, hlavně rodiče a příbuzní hrdinky, sice nejsou schopny rozeznat, zda je chování a myšlení Aichy projevem pocitu, který zažívá (protože žádná myšlenka nemůže být silnější než její emocionální matrice), nebo zda jde o přetvářku a racionalizaci, za níž se skrývají opačné postoje (touha vypadnout z párty bratrovi nastávající do tělocvičny), kdežto divák takto maten a omezován není. Proč? Protože (i) Fighter chce potěšit zejména diváky a až sekundárně fiktivní postavy filmu (právě začlenění kung-fu přesouvá film z národního, levičáckého projektu, který by horoval za spořádanější živobytí tureckých exulantů, na globální, nadnárodní kinematografii); (ii) protože Fighter nutně potřebuje vnějšího pozorovatele, který by ocenil jeho pěstěnou behavioristickou konstrukci; (iii) protože jak kdysi prohlásil Schopenhauer, „zárukou dobrého stylu je mít co říct“, jenže není dvakrát produktivní volit k oslovení diváka vířivý akademický pojmový aparát; (iv) a protože Figter je zjevně jedno z těch děl, u něhož záleží, jak moc se v něm najdete vy sami. ____ Nejzásadnější námitka vůči Fighteru argumentuje přemírou klišé, z nichž je upředen. S tím nemohu souhlasit. Na většině kateder scénáristky vám sice budou každou chvíli vtloukat, že je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat; když vyjdete (jako Hitchcock nebo Lubitsch) z klasické situace a když ji obratně rozvíjíte, prohlubujete a vnášíte do ní prvky, které ji mohou ozvláštnit, máte větší šanci dobrat se k „originálnímu filmu“, než kdybyste začali z něčeho, co tu ještě nebylo... jenže každé takové nazírání na film – jestli z klišé vychází, nebo se k nim dopracovává, a nebo ani jedno, či snad oboje – je scestné a pohříchu zobecňující. U filmů není správné posuzovat jen to, jak dopadly a jak začaly, jestli originálně, nebo neoriginálně (protože přesně to nám zůstane v dlouhodobé paměti), podstatné jsou detaily a dění mezi koncem a začátkem (to z krátkodobé paměti, co zpravidla brzo zapomeneme). Jak by řekl Walter Benjamin, filmy jsou vždycky zároveň dokumentem jak kultury, tak barbarství. Všechno kulturní bohatství, které nás tak okouzluje a povznáší, děkuje za svou existenci nejen námaze velikých géniů, kteří je stvořili, ale i nevýslovnému utrpení jejich současníků. Kritické myšlení říká, že krásné nemusí být pravdivé. Německý filozof Adorno to vyjádřil takto: „Strom, který kvete, lže v okamžiku, ve kterém jeho kvetení vnímáme bez stínu hrůzy.“ A tak i u Aichy je podstatnější, co přetěžkého zažila v průběhu filmu, než-li závěrečných katarzních deset minut, na něž se nám film zužuje. Kriticky myslící divák tuto krásu a vznešenost narušuje tím, že odhaluje to, co na tomto závěrečném obrazu zůstalo zakryto a co mu předcházelo.(13.8.2009)