Božský

Těžce působivá forma dokáže prodat i poměrně nezajímavou látku. Aneb snímek Božský popisuje příběh jedné z největších politických osobností novodobé Itálie v takové formě, že i pro neznalce problematiky uběhnou necelé dvě hodiny bez nejmenších problémů. Ať již je tak výsledek jakýkoliv, vytříbená forma působí naprosto fascinujícím způsobem. (11.04.2011)

Budu si muset přečíst něco o Andreottim a dění v Itálii, páč z filmu zvlášť moudrá nejsem. Musím ale uznat, že takhle originální životopis se hned tak nevidí - naprosto neotřelý zpracování, skvostná hudba a opravdu božský Servillo. Jak píše lareley, forma někdy na úkor srozumitelnosti vítězí nad obsahem, na druhou stranu, když chce někdo znát suchá fakta, může si pustit BBC. Italové 21. století konečně vypotili něco víc než historickou slaďárnu. Grazie. (07.10.2011)

Přiznávám, že na film o Andreottim jsem nebyl připraven, ani jsem se jím nechtěl nějak blíže zabývat, a tak jsem ho bral jen jako prototyp jednoho z "vyšších světových politiků", hemžících se na stránkách novin a televizních obrazovek. Nebyl jsem ani připraven na způsob zpracování Sorrentinova zpracování, přestože nakonec to bylo právě to, co mě u filmu udrželo... V komentářích jsem si povšimnul zájem o porovnávání s českou politickou scénou. Samozřejmě, politika je spojena se systémem nikoli s národem a žádný svéráz (jako při ruském lovu neexistuje). To, co jsme viděli, je v konzumním kapitalismu všude, byť třeba někde zatím jen latentně. - Dobře se má politik, když jeho klaka ví lépe než on sám, který člověk je v jeho blízkosti přebytečný. (01.03.2020)

Tradičně skvělý Sorrentino v hlavní roli s úžasným Tonim Servillem (v něčem je jeho Andreotti ještě podmanivější postavou než životem znavený bonviván Jep z Velké nádhery, s nímž postava "Božského" sdílí náznak životní osamělosti). Už v prologu, který nás za doprovodu chytlavého soundtracku provede neblahým koncem osob z Andreottiho okolí, nastaví Sorrentino styl, který posléze v šerém svitu kamery buduje až k závěrečné sekvenci, kdy bývalý sedminásobný italský premiér stane před soudním tribunálem. Il Divo je film chytrý, svižný a především neskutečně poutavý. Sorrentino je zkrátka králem vypravěčů naší doby. Jediné, co mě na jeho žhavém díle trochu mrzí, je, že zcela neuspokojí zvědavost, již vzbuzuje; zachycuje totiž pouze fragment Andreottiho pozdní éry v 90. letech a k minulosti se vrací spíše sporadicky skrze okrajové motivy (zpověď) a vnitřní monology samotářského politika, jenž ovlivňoval nejvyšší patra Itálie od druhé poloviny 40. let. (10.05.2024)

Příšerná, deprimující ztráta času - poprvé za dlouhou dobu mi nějaký snímek nezachránila ani vynikající audiovizuální stránka. Nemám ve zvyku se před shlédnutím filmu faktograficky připravovat, natož si v průběhu promítání dělat poznámky pro orientaci v ději, což mělo v tomto případě fatální následky. Kdybych měl být hrubý, tak budu konstatovat, že Il Divo je nesnesitelná dvouhodinová strouha talošských jmen a obličejů, dialogů propletených tu a tam nějakým bonmotem a lá Miloš Zeman a hlavně ubíjející, vykleštěné nudy. Určitě si na toto téma něco přečtu, ale na filmový zážitek (pokud to tak ještě lze nazvat) bych nejraději co nejdříve zapomněl. (07.02.2010)