Tři opice

Atmosféra mezi třemi lidmi, že by se dala krájet. "Opice" jsou osoby, které jsou příliš poddajné a poskakují kolem jiného a nechají se jim ovládat. Nejvíc psycho ty dlouhé scény, kdy čekáte, co udělá ta druhá osoba, na kterou kamera zrovna zamířená není! Výborné herecké obsazení. Nádherná poslední scéna. (28.04.2016)

Turečtí Martin Huba s Vilmou Cibulkovou (bez předností v hrudní oblasti) v příběhu, ve kterém se kloubí snad všechna nejprovařenější artová témata. Od všeho hrst, ale pořádně vlastně nic. Jaké to bude předznamenal již úvodní táhlý sépiově zbarvený záběr na usínající postavu. Jak nechtěně výstižné. Tři opice nejsou zase až tak zlé. Jen mě na nich naprosto fascinuje, že skutečně někdo cítil potřebu natočit TAK strhaně utahanou záležitost. (08.07.2008)

Bifurkace je bod ve vývoji příběhu (či systému), z nějž lze uvažovat určitý počet konkrétních, předem nijak nerozhodnutelných, rovnocenných možností, kudy se bude vyvíjet dál. A tenhle film je ryzí bifurkační drama, soustředěně a precizně zpracované. Scéna diváka postaví před několik málo možných vyústění (sledovaný muž usne za volantem, nebo neusne? -- je to on, kdo přejel člověka, nebo je naopak on tím svědkem nehody? -- souhlasil s návrhem, nebo nesouhlasil? -- zná jeho rodina pravdu, nebo nezná? -- -- spala s ním, nebo nespala? -- díval se na ně její manžel, nebo se dívala jeho manželka, nebo to byl její syn, kdo se díval? -- zabil ho on, zabila ho ona, zabil ho někdo třetí? -- skočila, nebo neskočila? -- a tenhle souhlasil s návrhem, nebo nesouhlasil? ... a na citlivější škále můžeme stejně vyplnit i prostory mezi těmito hrubými bifurkacemi nekonečně jemnohmotnějšími -- myslí na to, nebo na ono, když ji pozoruje -- cítí k ní zášť nebo lásku, jak se na ni dívá? -- myslí si o něm, že to udělal? -- myslí si o ní, že to udělá? -- ...). Pravidlem je, že na rozuzlení se nikdy nedíváme, ale na otázku se nám jakoby mimochodem vždycky v dalším ději odpoví. Je to pochopitelné z následných hovorů nebo jednání. A pak se příběh znovu zauzluje a v hlavě nám vyvstane další otázka, dvě tři možné odpovědi, a pak se v nové scéně dozvíme, co z toho se mezitím doopravdy stalo, jak se to odehrálo. A tak až do konce, který sám je novým bifurkačním bodem, a příběh odtéká za titulky dál a provází jej vějíř možných, velice konkrétních pokračování v naší mysli. *** Režisér k výstavbě tohoto neobvyklého vybroušeného klenotu mistrně používá zvukovou stopu - nechává ji kupříkladu přetékat z jedné scény do následující, aniž byste především zpočátku znali mechanismus filmu a věděli, že právě ve střihu mezi scénami se odehrálo to, nač se ptáte, a vy se díváte na nový stav v ději, který v sobě už skrývá odpověď. Tak máte vždycky na vzrušující reflexi několik vteřin, v nichž vám má dojít, že těch několik vteřin už jste to měli vědět. Nic podobného jsem ještě ve filmu nezažila. Jsem naprosto soukromě nadšená. *** Na druhé dívání je to nově fascinující. Znáte příběh a už v něm není napětí, otázky jsou rozhodnuté a vy se díváte jako na obraz, který už byl namalován a sledujete tahy a barvy a plochy a obdivujete techniku. Co předvádějí herci, je strhující. Jedním pohledem očí, dlouhým záběrem, lze vyjádřit, jak o sobě uvažují, jak se na sebe dívají, co si do sebe promítají, a v jednom pohledu se stihnou vystřídat i tři čtyři zlomy v jejich duševních pochodech. Ženskost, mužskost, synovskost, manželskost v různých představitelných životních scénách v celé škále emocí s představitelnými důsledky. Nádherné obrazy plné srozumitelného napětí mezi lidmi, kteří spolu už hodně prožili a cítí k sobě všechno od despektu a nechuti přes záchvěvy vášně po soucit. Jenom ne lhostejnost. *~ (23.05.2014)

Štyridsaťminútový film roztiahnutý na takmer dve hodiny pomocou (zbytočne) dlhých záberov, ktorých je v tomto snímku skutočne viac než by bolo zdravé. Ďalej tu nájdeme aj zopár prvkov, ktoré sú pravdepodobne úplne nepochopiteľné a tým pádom aj nezmyselné (minimálne pre mňa) a mne osobne dosť vadil aj šedo-žlto-zelený filter, bez ktorého by boli Tri opice zaujímavé aspoň z pohľadu estetického. Takto je to len depresívna a miestami nezmyselná NUDA. (04.07.2008)

Tak tady bylo něco špatně. Nuda, šeď a deprese, dalo by se říct. A to jak scenáristicky (děj by se dal shrnout do 45 minut), tak střihem, kamerou....Jedině ten čvachtající chlapeček mě dostal. Mám-li to shrnout celkově, nenarazila jsem na jedinou zápletku, kterou bych neodhalila ještě, než se děj stačil rozvinout. A to je hodně smutné. Záhadou mi zůstává název. (11.07.2008)