Mladí rebelové

Po deseti letech od brilantního Fucking Amalu přichází ze Skandinávie další zdařilý snímek s homosexuální tématikou. Narozdíl od Moodyssonova díla se ovšem tentokrát nezaměřuje na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) dívek, nýbrž na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) chlapců. Hledat příběhovou podobnost by nebylo příliš platné, i přesto jsou si tyto dva filmy hodně blízké. Zejména svým přístupem. Narozdíl od většiny amerických pokusů se tu ona homosexualita netlačí dopředu, ale pozvolna prochází celým snímkem. Hlavní roli tu hrají charaktery, jejich postupný vývoj a city, které mezi nimi prostupují. Důraz je kladen na obyčejnost, nikde není cítit snaha o citové vydírání, díky čemuž vše působí pravdivě. Počáteční zmatené pocity v hrdinovi, jeho strach z budoucnost, následků, reakce okolí, ba možná odmítnutí, konečné přiznání, ovšem rychlé popření a očistný závěr. Pohledy za kterými se skrývají vzrušení a strach. Je až neskutečné jakým způsobem zde vše funguje. Není třeba být doslovný, divák vše vycítí sám. Jednotlivé emoce se pomalu mísí, dochází k postupné gradaci a závěr snímku nabídne empatičtějšímu publiku katarzi. Naprosto úžasný film, která mi připomněl, jaké poklady se k nám ze severu dostávají. (02.03.2009)

Skvělý film, který má tempo, parádní hudbu a výborné herecké výkony. Téměř do posledních minut se Mladí rebelové (opět mi uniká, proč distribuce neponechala originální překlad Muž, který miloval Yngveho a nahradila ho mainstreamovým, zřejmě přístupnějším, názvem) tváří jako komediální drama, přičemž poslední desítky minut přehodí žánr do vážných dramatických vod, aby se na poslední 2 minuty opět vrátili zpět a tím nadlehčili oněch několik drsnějších minut předchozích. To mi přišlo lehce matoucí, ale závěrečná scéna mě jako fanouška Joy Division zcela umlčela. 8/10 (Láska nás roztrhá na kusy) (23.08.2012)

Chtěla bych být aspoň na chvíli básnířkou. Znát všechna synonyma světa a užívat barvité metafory. Veršovat tak, že by se všem tajil dech. Teprve pak bych snad uměla slovy vyjádřit ten souzvuk tónů, který se ve mně rozezněl se závěrečnými titulky. Tohle severské vyprávění o revoluci v životě jednoho teenagera, o křehkém poutu mezi lidmi a o tom, že co se rozbilo, už nejde slepit, se naladilo přesně na mou frekvenci a já měla pocit, že se točilo snad jenom pro mě. A když pak Ian Curtis Jarlemu na cestu zapěl, že love will tear us apart again, došlo mé filmové já naplnění. Jsem nesmírně vděčná za to, že se točí takovéhle snímky. Klenot, který putuje do šuplíku s nálepkou „srdcovky“. (02.08.2010)

Mladí rebelové měli obrovský potenciál, který ale dle mého názoru podřimoval kdesi v povzdálí, protože jsem měl pocit, že se z toho dalo vytřískat o dost víc. Měl jsem problém se ztotožnit s hlavním hrdinou - občas jsem nechápal, proč se chová tak hloupě (rozumím jeho duševnímu chaosu, ale jeho vypořádávání se s ním už tolik ne). Nejsem úplně fanoušek hudby, která ve filmu zněla, ale ani odpůrce, takže jsem byl vůči hudební stránce filmu vcelku lhostejný. Samotný příběh se začal vyvíjet dost slibně, slibně i vygradoval, ale ten konec to prostě zabil. Nejednoznačná zakončení filmů bývají fajn, tohle však snad ani nemělo konec. Zpracováním skromný, avšak tématem ambiciózní film, který u mě propadl zejména kvůli hlavní postavě a nedořečené pointě. (07.06.2013)

Žijí v době, které nerozumí, používají slova, kterým nerozumí, a prožívající emoce, kterým nechtějí rozumět. Výpustným ventilem z té doby, slov a emocí je hudba (i když té zjevně taky moc nerozumí). Docela zajímavý snímek, dost dobře natočený, ale na můj vkus moc málo vtipný a místy obsahově nic neříkající, až jsem mu z toho zase pro změnu nerozuměla já. Každopádně už vim, co to znamená norsky "kug". (18.12.2011)