Mladí rebelové

Psal se rok 89 a pomalu se hroutil komunismus, padla berlínská zeď. Ale to vlastně vůbec není důležité, byť film sám se tváří, že to důležité je, ba velmi. Žel jedinou paralelu jsem nalezl, touhu mladých po svobodě. Nepočítám-li zamilovanou písničku o stržení jakési zdi mezi štěstím a autorem milovanou dívkou (případně zdí v sobě mezi homo a hetero, ale to už bych každou změnu, jež vyžaduje trochu práce mohl vnímat jako bourání zdi). Jelikož film se snaží být srozumitelný, uvidíme, že pro mladé je svobodou šukání, punk, cigára, chlast a odmlouvání učiteli. Ten samozřejmě mladé ani trochu nechápe - školometský, omezený chudák. Pravda, zase tak hrozné to není - kapela hrdinů se ukáže jako šitózní, jejich sny hloupé, jejich důvěra v trvalost a nenarušitelnost mezilidských vztahů naivní. Trefa do černého! Ale uznejte, ze dvou metrů se do černého trefí každý. Vše se ale má změnit v okamžik, kdy se na škole objeví Yngve a Jarle zjistí, že kluci taky mají něco do sebe. To váhání, ty chtivé pohledy, ta nejistota, ten stud! Zase střílíme ze dvou metrů. Namíříme naposled k finální konfrontaci. Pic! Vedle. SPOILER - Ne, té situaci, kdy Jarle řve, že Yngveho nenávidí a šeptá mu, že ho miluje, načež si to jde Yngve hodit, jsem nedokázal věřit. KONEC SPOILERU. Nakonec tu máme veskrze průměrnou romanci o jednom začínajícím homosexuálovi, která zbytečně akcentuje přelomovost doby, neosobně a schematicky předvádí generační rozdíly a obsahuje scény, jež silně trčí z konceptu díla. Např. postavu otce, který je skorem líčen jako hajzl a přitom jeho činy působí jen mírně nemotorně (a v podstatě nemá na dění a postavy žádný vliv). Nebo propuštění matky z práce, které působí jak naivní politický komentář odsuzující pravicovou politiku. Ono to je pochopitelné, vždyť jsou to dnes spíše levicové kruhy, které dělají queer politiku. Konečně je tu též kýčovité básnění - oživlé mráčky podobající se zvířátkům a zamilovaná písnička, která je stavěna výrazně nad punkovou píseň Piča Satan Anarchy Komando. Mně přišly obě stejně kvalitní. (17.08.2010)

Ďalší dôkaz toho, že Severania dokážu hocijakú tému spracovať kukatelne bez nájazdov do klíše a trapností. Prijemný film o dospievajúcich čo majú kapelu a chcú niečo znamenať. Všetko sa zdá byť fajn. Jarve má super a peknú babu a je spokojný..Lenže do triedy príde nový študent, ktorý mu tak trošku rozhádže život.. (21.02.2010)

Po deseti letech od brilantního Fucking Amalu přichází ze Skandinávie další zdařilý snímek s homosexuální tématikou. Narozdíl od Moodyssonova díla se ovšem tentokrát nezaměřuje na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) dívek, nýbrž na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) chlapců. Hledat příběhovou podobnost by nebylo příliš platné, i přesto jsou si tyto dva filmy hodně blízké. Zejména svým přístupem. Narozdíl od většiny amerických pokusů se tu ona homosexualita netlačí dopředu, ale pozvolna prochází celým snímkem. Hlavní roli tu hrají charaktery, jejich postupný vývoj a city, které mezi nimi prostupují. Důraz je kladen na obyčejnost, nikde není cítit snaha o citové vydírání, díky čemuž vše působí pravdivě. Počáteční zmatené pocity v hrdinovi, jeho strach z budoucnost, následků, reakce okolí, ba možná odmítnutí, konečné přiznání, ovšem rychlé popření a očistný závěr. Pohledy za kterými se skrývají vzrušení a strach. Je až neskutečné jakým způsobem zde vše funguje. Není třeba být doslovný, divák vše vycítí sám. Jednotlivé emoce se pomalu mísí, dochází k postupné gradaci a závěr snímku nabídne empatičtějšímu publiku katarzi. Naprosto úžasný film, která mi připomněl, jaké poklady se k nám ze severu dostávají. (02.03.2009)

Jednoznačně parádní záležitost. Filmy s gay tematikou jsou v mnohých případech předvídatelné a citově kalkukulující. Tenhle snímek však ani náhodou. Kromě výtečného scénáře a skvělých hereckých výkonů disponuje vydařeným soundtrackem čítajícím mj. The Cure a Joy Division. Určitě jeden ze základních kamenů snímků z této kategorie. P. S.: Český název opět zhovadilý. (01.06.2010)

Přemýšlím, kdy naposled jsem ve filmu pocítila stejné sympatie ke všem hlavním postavám, jejichž charaktery jsou bravurně vytvořeny. O což se předně zasloužilo herecké obsazení. To je naprosto výborné a společně svou přirozeností a uvolněností vytváří základní stavební kámen tohoto filmu. Zrzavý Rolf Kristian Larsen jako "lídr" kapely, Arthur Berning jako opravdový kámoš s moudrými hláškami po ruce, krásná, sympatická a chápavá Ida Elise Broch a Ole Christoffer Ertvåg jako hodný, možná zvláštní a citlivý kluk. K tomu typická atmosféra chladného severu a dynamická a podmanivá hudební stránka. Je to film o přátelství, o lásce, o vznikajících citech, o touze po nich a zároveň strachu z nich. O chybách, které ze strachu a kvůli nim děláme, o výčitkách a o uvědomění si, kam až nás to vše může zahnat. Film netlačí na pilu, v ničem nepřehrává, neměla jsem dojem, že je scénář vykonstruovaný, že se postavy chovají strojeně či nepřirozeně. Vše je zcela přirozené, opravdové a laskavé. Na severu zřejmě většina tvůrců nemá ani ponětí, že existuje něco jako "klišé, patos či vyumělkovanost.":) To je jeden z důvodů, proč je jejich filmová tvorba tak skutečná a uvěřitelná, lidská, samotářská a melancholická. Severské podnebí dokáže čistit a chladit duši, stejně jako ji dokáže rozdrásat a roztrhat. Mimochodem, ta chemie a pohledy mezi Jarlem a Yngvem jsou doslova odzbrojující:) Hezký a výstižný komentář podal uživatel Dudek. (02.08.2011)