Noc

Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu. (15.11.2012)

Ve svém jednoduchém sdělení velmi působivě vystavěné pocitové melodrama s nádherně procítěným režijním dotykem a životem pulzující kamerou. Více než příběh připomíná scénář sled symbolických scén, které vyjadřují jednak duševní prázdno, které panuje mezi ústřední partnerskou dvojicí, jednak celkovou absurditu v existenciálních pohnutkách společenské smetánky, její naprostou lhostejnost a povrchnost. Nic moc se sice neděje, ale krásně se na to kouká a herci jako Moreau nebo Mastroianni nemohou snad nikdy zcela omrzet. Mám tak pouze dvě velké výtky. Za prvé, podobně napsané a zpracované náměty chtě nechtě evokují dojem pouhé rádoby intelektuální pseudoumělecké obrazové bašty, nemluvě o tom, jak často byly italskými tvůrci oné doby rozpitvávané. A za druhé, film měl skončit odchodem manželského páru z Valentinina pokoje - vše, co bylo poté ještě vyřčeno, už je pouze únavně nastavovanou kaší a sebestřednou snahou dospět k finále tím nejhlubším a nejpohnutějším slovním obratem... A to jsem ty 4* už vážně chtěl udělit. (29.11.2015)

Ono je v podstate jedno, čo kto robí: či vykonáva celospoločensky prospešnú prácu alebo sa fláka a navštevuje večierky. Podstatné je, či ho to napĺňa a baví. Antonioniho film je o ľuďoch, ktorých nebaví nič. Partnerstvo, večierky a v podstate už ani flirt. Všetko sa vykonáva mechanicky, nasilu. Zádumčivá sebaľútosť non plus ultra. Žena sa ľutuje, že má citovo chladného partnera, zanedbáva ju, on manželku trpí, a vychutnáva krátkodobé flirty - no zdá sa, že aj to je len póza, ktorá sa opakuje a nudí. Všetko v prostredí intelektuálov a boháčov, t. j. prostredí, ktoré filmovo slúžia väčšinou k nasledovným veciam: 1. vytvoreniu účasti a obdivu k životu týchto ľudí na základe inšpiratívnych a plnokrvných príbehov, 2. ukázaniu, že sú to bežní ľudia ako my a niet im čo závidieť, všetko bohatstvo alebo intelektuálnu výbavu (alebo najlepšie oboje) si odtrpia a odserú inde, 3. presvedčeniu, že náročný intelektuálny (existenciálny alebo iný) boj o život sa najčastejšie odohráva v danom type spoločnosti a preto je potrebné vzdelávať sa tak, aby sa cieľová divácka skupina zaradila do tejto kasty. Antonioni je šľachtický ľavičiar, povrchnú blazeovanú znudenosť a odťažitosť vo vzťahoch navonok kritizuje, ale vo svojich dielach nedokáže opustiť svet zámožných, trápiacich sa aristokratov ducha či majetku. Zdanlivá kritika je možno v skutočnosti kronikou samoľútosti v štýle: pozrite, k čomu ste nás dohnali, svojím neustálym dorážaním! (26.08.2013)

Ve chvíli kdy se na plátně zjeví tančící černošský pár a začne skutečná noc, jako by se divákovi přes hlavu přehodila černá deka, jejíž temnota ho zavede do končin, které si ústřední postavy vzájemně nedokáží sdělit. Divák se tak stává jakýmsi spoluspiklencem, který si s oběma postavami projde celonočním prozřením. Se slunečními paprsky, které ráno dopadají na hlavy spících opilců, se konečně dostaví jisté osvícení. Ale zástěrka noci je ta tam, a je opět těžké se vymanit ze zaběhlého stereotypu… (23.10.2007)

Na sledovanie Antonioniho Noci musí mať človek čas a snahu vcítiť sa do života a problémov postáv na obrazovke. Film plynie pomaly, scenérie a obrazy nie sú samoúčelné, dialógy iba občas prerušia dominantné ticho, tuším, že vo filme je ukrytých mnoho symbolov a podobenstiev, ale nemám prílišnú chuť ich objavovať. A tak sa iba dívam a uvedomujem si obrovský rozdiel medzi tým, keď som Noc sledoval vo filmovom klube pred vyše pol storočím a dneškom. Naďalej nedám dopustiť na Zväčšeninu, ale ostatné Antonioniho diela si celkom rád z času na čas pozriem bez podráždenia, ktoré pociťujem napr. pri časti Felliniho filmov. (07.06.2017)