Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giorgio GasliniHrají:
Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Vitti, Bernhard Wicki, Rosy Mazzacurati, Maria Pia Luzi, Umberto Eco, Giorgio Gaslini, Gitt MagriniObsahy(1)
Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (82)
Noc je děsivě podrobnou antonioniovskou studií předsmrtné křeče rozpadajícího se vztahu emancipované ženy a úspěšného spisovatele. Zdánlivě nudný a zdlouhavý příběh jednoho dne skrývá hutné svědectví nejen o konci jednoho manželství, ale v návaznosti na Felliniho Sladký život popisuje lesk a bídu mondénní společnosti, sladkého, avšak prázdného nicnedělání znuděné smetánky... Giovanni Pontano (Mastroianni) se snaží ve vztahu pokračovat, ale jeho manželce Lidii (Moreau) je nad slunce jasnější, že jejich manželství je prázdné a již dávno vyhaslé, bez citů a živořící jen v tenatách nesnesitelné nudy. Posledním hřebíčkem do rakve jejich svazku je nádherný dopis plný láskyplných slovíček, který Lidia čte v samém závěru filmu. Jak už jsem napsal, Antonioni má tendenci budit zdání nudy a zdlouhavosti, ale je to jen zdání... Noc je vynikající, i když značně depresivní film... ()
Dva inťoši chodí městem a protože mají deprese, tak se jdou tu kouknout, jak kluci odpalují rakety, tu do podniku, kde tancuje žena se skleničkou na hlavě, tu na párty, kde k největším zábavám patří kůň, co vyhrál závod a noční skákání do bazénu. A všechno je to o tom, jak jsou si lidi odcizení a jak bývala láska a už není a já nevím o čem všem ještě. O intelektuálech, co nemají do čeho píchnout psal naprosto geniálně Čechov nebo Turgeněv, Antonioni je jen slabý odvar. Ačkoli je film údajně postaven na psychologii postav, já jim vůbec nerozumím: ,,Ach já chudák, musím celé dny chodit na nudné večírky plné jídla, zábavy a šampaňského, jsem bohatý a oblíbený, ale vůbec mě to nenaplňuje!" Tak já nevím - tak třeba jděte do ZOO? Nemůžu vystát tyhle filmy o snobech, co se pořád akorát litují. ()
"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. ()
Stejně jako miluju Felliniho La dolce vita, miluju i tenhle blízce příbuzný Antonioniho existenciální majstrštyk. Skvostnou práci odvádí kameraman, ale jeho nejcennější devizou jsou myslím herci - neumím si v něm představit jiný natož lepší herecký pár, než duo Jeanne Moreau a Marcello Mastroianni. Oba dva jako kdyby se pro svoje role narodili. Miluju záběry, ve kterých mlčenlivá sfinga Lidia zvědavě i znuděně bloumá ulicemi i snobským večírkem, bezcílně, odtažitě, jen jako nezaujatá pozorovatelka životů jiných lidí. Miluju scénu, ve které Giovanni s Lidií "rozervou na cucky" Valerii (Monica Vitti). A miluju samotný konec filmu s četbou milostného psaní... "Kdo psal ten dopis?" "Ty." Silná scéna, asi nejsilnější, kterou od Antonioniho znám. ()
Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. ()
Galerie (60)
Zajímavosti (13)
- Na jaře 2013 vydalo ECM desku „La notte“ Ketila Bjørnstada, která se obecně inspirovala Michelangelem Antonionim a její název i obal byly převzaty z filmu. (classic)
- Na večírku při prezentaci Giovanniho (Marcello Mastroianni) knihy je přítomen Salvatore Quasimodo v roli sebe sama (je nazýván pouze „náš nositel Nobelovy ceny“) a mladý Umberto Eco. (classic)
- Umberto Eco si ve filmu zahrál sám sebe. (Duoscop)
Reklama