Reklama

Reklama

Noc

  • Itálie La notte (více)
Trailer

Obsahy(1)

Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (82)

classic 

všechny recenze uživatele

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Antonioniho Noc je intelektuálním filmem z prostředí intelektuální smetánky, nicméně v rámci své spřízněné kategorie se pohybovala na vlně, na kterou jsem byl schopen se alespoň částečně naladit. Takový Sladký život od Felliniho, roztříštěný během tří hodin do bezpříběhové mozaiky, byl pro mě už naopak silně za hranicí této vlny. Noc mě dokázala přes svou délku zaujmout svou šedesátkovou atmosférou v komorním duchu, pěknou černobílou kamerou, podařilo se mi vžít se i do pocitů postav během pomalu vadnoucího a rozpadajícího se vztahu, stejně tak docela si vedle toho užít skoro až poetický nádech oněch dlouhých pololíných večírků v doprovodu živé jazzové hudby. Je to film z jiné doby, do níž Noc diváka úspěšně vnáší se vším všudy, včetně odlišného, mnohem pomalejšího plynutí času. Je to v nejedné chvíli při správné náladě zajímavý zážitek. Problém je, že i přes jistý soucit k postavám ve mě film většinou nevyvolával ty správné silné emoce, přestože dokázal upoutat mou pozornost po více méně celou dobu, zůstal pro mě s Antonioniho stylem a některými jeho herci až příliš studeným a s ubíhajícími hodinami onen zážitek snadno a rychle vyprchal. Na druhé straně se mi tady hodně líbila Jeanne Moreau, která tu zamlada opravdu zazářila a dovedla upoutat často i jen pohledem očí... Rád jsem film viděl, byť potřebu se k němu vrátit v budoucnu mít nejspíš nebudu a na čisté 4 hvězdičky u mě úplně nedosáhl. Silné 3*: [70%] ()

Reklama

ad-k 

všechny recenze uživatele

Má další zkušenost s Antonionim a potvrzení domněnky, že Noc bude komornější obdobou Felliniových opusů typu Sladkého života (možná i jméno Mastroianni udělalo své). Intuice nezklamala: charakterem se skutečně filmy navzájem podobají (možná i dílek z 8 1/2 by se nalezl), avšak s podstatným rozdílem, a sice že oba filmy režíroval někdo jiný (a je to znát). Antonioniho černobílý styl s vytříbenou koncepcí obrazu (kterou dokázal v barevném formátu naplno rozvinout v obrazově skvostné Zvětšenině) nejen městských bloků Milána a důraz na tiché pasáže často beze slov je nezaměnitelný. Dialogy i herci působí inteligentně, úsporně (ruší v podstatě jediná patetická scéna a krátká epizoda s "chuligány"), pozvolně zvolené tempo pro režiséra příznačně. Řeší se manželské odcizení, tvůrčí krize, odchody i příchody blízkých / potenciálně blízkých, marnotratné radosti bohatých... a celý, filmařsky poměrně minimalistický aparát (navíc vše se odehrává jednoho dne a jedné noci) funguje na svých sto procent. Již tehdy dospělý Antonioni. │90% ()

Maq 

všechny recenze uživatele

Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Když v roce 1960 uvedl Antonioni na filmovém festivalu v Cannes svoje Dobrodružství, asi nečekal, že bude kritikou tak jednoznačně odmítnuto. Velmi volné, umělecké vyprávění o zmizení jedné dívky představovalo mezník v Antonioniho filmografii. Vyprávění, na které dle prvotních reakcí nebylo publikum, zvyklé na klasicky vystavěný příběh, připraveno. Teprve pozdější divácký úspěch ukázal, že to tak úplně není. Antonioni dal tímto filmem základ svému nejúspěšnějšímu režisérskému období, tzv. tetralogii citů. Rok po Dobrodružství Antonioni uvedl Noc, v roce 1962 Zatmění a v roce 1964 Červenou pustinu, kde poprvé operoval s barevným materiálem. Poté se rozloučil s Itálií a v roce 1966 ve Velké Británii natočil snad svůj nejznámější film Zvětšenina. Tato výsostně umělecká díla se z dnešního pohledu stala základním stavebním kamenem modernistického filmu. Antonioniho postupy totiž v dalších desetiletích následovalo velké množství tvůrců jako např. Miklós Jancsó, Andrej Tarkovskij nebo Béla Tarr. [==] Jak už bylo naznačeno, Noc není filmem se standardní dramatickou výstavbou. Právě naopak. Antonioni vyprávění koncipuje jako jednodenní procházku citově vyprahlým vztahem úspěšného spisovatele Giovanniho (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová), resp. dekonstrukci a destrukci téhož. Ve vyprávění absentuje v podstatě jakékoli napětí z očekávaného. To bylo alespoň zčásti přítomno v předešlém Dobrodružství. V Noci divák ve své podstatě tuší, jakým směrem se bude umělecké vyprávění ubírat. [==] Film postrádá klasickou expozici. Postavy jsou jen matně načrtnuty, první informace o postavách se dozvídáme během úvodní návštěvy na smrt nemocného přítele obou manželů v nemocnici. Víme, že Giovanni je na svůj mladý věk poměrně úspěšný spisovatel, že vztah mezi ním a Lidií není ideální a že umírající přítel Tommaso chová k Lidii mnohem hlubší city, než by asi měl. Po návštěvě přítele zažije Giovanni ještě krátké extempore s nymfomankou, kde má divák možnost vnímat citovou odloučenost obou manželů. Giovanni se totiž víceméně bez jakéhokoli odporu nechá nymfomankou zatáhnout do pokoje, kde se ho snaží dále svést. [==] Vyprávění nás dále zavede na menší večírek pořádaný na počest úspěchu Giovanniho románu. Lidie se z večírku tajně vytrácí a začíná její poměrně dlouhé bezcílné bloudění v betonové džungli moderního Milána. Po návratu domů se s Giovannim dohodnou, že se zúčastní velkolepého večírku ve vile místního továrníka, kam byli pozváni. Během něho se krize obou manželů dále prohlubuje, Lidie se nechává strhnout rozpustilostí přítomného seladona, Giovanni zase mladickou krásou dcery továrníka Valentiny (Monica Vittiová). Nad ránem dojde ke trojí konfrontaci. Nejdříve mezi Lidií a Valentinou, kde Lidie poprvé nahlas promluví o tom, že ve vztahu, kde není žárlivost, není ani láska. V druhé diskutuje celý milostný trojúhelník a ve třetím, již mimo prostor vily, čte Lidie svému muži milostný dopis, který ji jako mladík napsal. Giovanni ho nepoznává. Následně se Giovanni snaží manželství zachránit doslova zběsilým líbáním Lidie. Ta mu ale oznamuje, že ho již nemiluje. [==] Film byl natáčen v Miláně. Architektura Milána zde hraje dost zásadní roli. Antonioni chtěl zcela zjevně ukázat technický a technologický pokrok a jistou odosobněnou modernitu Itálie a postavit ho vedle citově chřadnoucích postav, kterými Giovanni a Lidie jsou. Neřeší existenční, ale spíše existenciální problémy, přičemž vyprávění je stejně vyprázdněné jako postavy samy. Na rozdíl od postupů neorealismu, který stavěl na těžkých životních osudech lidí postihnutých krutými boji druhé světové války, jež zcela zdecimovaly většinu Apeninského poloostrova. [==] Jak už bylo zmíněno, vyprávění postrádá klasickou dramatickou výstavbu. Narace se od klasického modu přiklání spíše k tomu uměleckému. Postavy nejsou příliš aktivním hybatelem dění, víme o nich, respektive o jejich minulosti velmi málo, film divákovi zprostředkovává jen tolik informací, aby se oritentoval v příběhu. Postavy nemají jasný cíl, neví, odkud a kam jdou. Motivace nejsou zřetelné, naopak se film vyznačuje poměrně velkou hloubkou fabulační informace, respektive snaží se nořit do myšlenek postav, ačkoli film neobsahuje vnitřní monolog. A hlavně film je jen krátkým výsekem ze života manželů, jehož otevřený konec vyzývá k mnoha interpretacím. Všechny tyto aspekty pojí Noc s uměleckým modem narace. Antonioni v Noci zkoumá svět střední třídy, která již neřeší problémy spojené se živobytím. Naopak, tato buržoazie je hmotně zajištěna a spíše řeší, co a za kolik si může pořídit. Antonioni se na tento stav dívá okem zkušeného psychologa a analyzuje vývoj italské společnosti, který byl naznačen v předešlé části. [==] Kinematografické kvality záběru dostávají v Noci, ale i v dalších Antonioniho dílech nový rozměr. Jakoby se odkláněl od tradičních postupů, kdy kamera a její pohyb, respektive pohyblivé rámování podporovalo narativní aktivitu diváka a vedlo ho vyprávěním vpřed. Antonioni jako mistr symboliky pravidelně využívá funkce dlouhého záběru tak, aby prohloubil pohled na vnitřní utrpení a nerozhodnost dané postavy. V případě Noci je průměrná délka záběru necelých 16 sekund, přičemž v porovnání s dalšími díly tetralogie citů je citelná sestupná tendence – U Dobrodružství byl na 18 sekundách, v případě Zatmění 11,5 sekundy a Červené pustiny 10 sekund. [==] Pokud je možné Bergmanovy filmy připodobnit k divadlu, tak Antonioniho je pak nutné k malířství nebo dokonce architektuře. Jeho práce s kamerou totiž často není motivována pouze narativně, ale spíše odkazuje sama na sebe. Jde tedy o systém nerealistické reprezentace, která zintenzivňuje uměleckost právě prezentovaného. [==] Ačkoli je Noc o tom, co vypráví, stále velmi aktuálním filmem, v dnešní době by nic obdobného už nemohlo vzniknout. Film, jež je pevně spjat s dobou, ve které vznikl, je jejím mementem a zárověn nezapomenutelnou klasikou světového filmu. () (méně) (více)

Galerie (60)

Zajímavosti (13)

  • Při divadelní premiéře zazněly slavné projevy intelektuálů, včetně Alberta Moravii, který ocenil originalitu vyprávění, a Piera Paola Pasoliniho, který ostře rozebral styčné body a rozdíly s Moraviovým románem „La noia“, vydaným právě v měsících, kdy se film točil. (classic)
  • Film byl původně koncipovaný jako příběh o peripetiích sedmi párů v krizi během jedné noci, téma bylo drasticky zredukováno a upraveno samotným Michelangelem Antonionim s vyřazením všech plánovaných příběhů kromě toho hlavního. (classic)
  • Film byl komisí pro kontrolu filmů ministerstva kulturního dědictví a aktivit označen jako zakázaný pro mladistvé do šestnácti let. Komise rovněž nařídila následující škrty: a) část scény z nemocnice po úvodním polibku mezi Giovannim (Marcello Mastroianni) a hospitalizovanou ženou (Maria Pia Luzi); b) slovo „děvka“ vyslovené jednou z dam procházejících se parkem; c) část závěrečné scény filmu, kdy si při závěrečném objetí Giovanni a Lidia (Jeanne Moreau) lehnou na trávu, s pozdějším záběrem scény s panoramatickým záběrem, kde je možné dvojici zahlédnout v pozadí, a poté je ponechán prostor pouze pro krajinu. (classic)

Související novinky

Zemřela herečka Monica Vitti

Zemřela herečka Monica Vitti

02.02.2022

Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)

Reklama

Reklama