poster

Noc

  • Itálie

    La notte

  • Itálie

    Dare e avere

    (pracovní název)
  • Francie

    La Nuit

  • anglický

    The Night

  • Slovensko

    Noc

  • USA

    La Notte

  • Velká Británie

    La Notte

Drama

Itálie / Francie, 1961, 122 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Jellini
    *****

    Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko.(17.5.2018)

  • MontyBrogan
    ****

    Toto Antonioniho dielo mi zatiaľ ako jediné pripomínalo tvorbu Felliniho, ale to tiež len kvôli vyššej spoločnosti, v ktorej sa odohrávalo. Niekomu môže preto pripadať snobské a pre čiastočnú absenciu príbehu zas nudné. Ale ja, po tejto zatiaľ tretej skúsenosti s režisérom, musím s radosťou poznamenať, že mi konečne jeho štýl sadol. Možno aj preto, že sa okrem zjavného zamerania na obrazovú stránku, dbalo tiež na scenár, ktorý bol natoľko filozofický, ako len film so spisovateľom v jednej z hlavných úloh môže byť. "Život je taký, aký si ho dokážeme vytvoriť svojím dielom." A tiež tu išlo o vzťahy, ktoré vraj v literatúre začínajú byť znova v móde. Monica Vitti bola s tmavými vlasmi ešte omnoho krajšia ako zvyčajne, ale to nie je vôbec jediný dôvod prečo ma film doslova priťahoval. Podstatný bol čiernobiely vizuál, ktorý filmu pristal ako iba málokedy (a to mám v obľube napríklad aj starý Hollywood). Kontrast bielej košele pod tmavým oblekom a kravatou, vzbudzoval svojou atraktívnosťou pozornosť. A pri tom išlo o niečo úplne banálne. V tej chvíli som si uvedomil, prečo myšlienky koketujúce so zmyslom života znejú tak vznešene. Mnohým sú tieto všepravdy jasné, ale len málokto ich vie, či trúfa si opísať správne. Javy, ktoré sú prirodzené, tiež možno pôsobia ako samozrejmosť, ale v správnom okamihu sa stávajú dokonalými. Ako noc, keď sa odráža na pokojnej hladine záhradného bazéna. Žena, keď odoláva len pre pôžitok z neukojeného pokušenia. Slová, keď sú správne formulované. Alebo obraz, keď je zachytený tak sugestívne, že ním vidíme o vyše päťdesiat rokov do minulosti.(2.4.2014)

  • Foma
    *****

    Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující.(7.9.2006)

  • GilEstel
    *****

    Druhý díl Antonioniho tetralogie citů stylově navazuje na předchozí snímek Dobrodružství. Mapuje 24 hodin rozpadajícího se vztahu spisovatele Pontana (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová). Ačkoli jistě nepřesně, povrchně a s chybami, pokusím se o nějakou vlastní interpretaci mistrova díla. Reagovat budu raději jen na některé scénky a náznaky. Po úvodu filmu z nemocnice (též zajímavý) děj pokračuje touláním Lidie v Milánských ulicích. Tyto toulky jsou spojené se vzpomínkami a hledáním vnějšího impulzu ke zklidnění její vnitřní bolesti. Zajímavé je následné srovnání vnímání okolního světa a minulosti Lidií a Pontanem. Zatímco u Lidie vzpomínky na minulost evokují citové pohnutí (skryté), u Pontana k tomu nedochází. Pouze zhodnotí, co vidí a okomentuje. Bez emocí. Je to způsobeno jejich rozdílným vnímáním světa a je to jeden z problémů jejich vztahu. Ústřední dvojice si večer vyrazí do společnosti. Po neutěšené návštěvě baru, zajdou na návštěvu do lepší společnosti. Zde se sic ve vedlejší roli ale stále velmi výrazně objevuje Antoniova múza Monica Vitti v roli Valentiny. Právě její rozhovory s ústřední dvojicí považuji za nejsilnější zážitek. Valentina je intelektuální aristokratka. Krásná, osamělá a velmi vitální. Na první pohled se jeví jako vhodná pro možný únik Pontana z prázdného vyčerpaného vztahu s Lidií. Valentina ale působí jako žena, která dokáže Pontana velmi dobře přečíst. Ačkoli částečně by měla o Pontana zájem, cosi uvnitř ji brání. Přitom v určité okamžiky i aktivně dává Pontanovi podněty. Dobře je to vidět ve scéně, kdy mu přehrává z magnetofonu svoje intimní monology, aby je hned v zápětí smazala, když Pontano projevil zaujetí. Vnitřní konflikt působí Valentině problémy. Navíc je tu postava Lidie, která se ve vhodnou chvíli vrací na scénu. Svou depresí následně Valentinu psychicky úplně roztrhá. Žádné emoce napovrch, ale člověk může cítit, jak jsou jednotlivé postavy uvnitř rozervané. Vskutku jedinečný dojem. Základní myšlenková úvaha citové vraždy Lidie, ke které dochází v samotném závěru, nejspíš vychází z dogmat ateistického existencialismu. Bůh neexistuje. Existence člověka je shodou náhodných událostí. Samotné narození člověka je náhoda. Člověk ale posléze sám sebe definuje. V subjektivním světě vlastního Já hledá svoje sebeurčení v reálném světě. Jeho existence tak předchází to, kým vlastně je, resp. kým se stává. Subjektivní svět lidského já, má mnohem větší hodnotu než materiální svět kolem nás. Přesto právě v hmotném světě a jeho chápání člověk musí hledat důvod svojí existence. Právě rozdílné chápání vnějšího světa staví proti sobě hlavní hrdiny filmu. Pontanovo uvažování, založené na mužském technokratickém intelektualismu, je v konfrontaci s ženským instinktivním vnímáním světa Lidie. Žena Lidie dokáže krátkodobě vnímat svět očima muže Pontana. Dokáže se přizpůsobit, což muž neumí. Není to ale jev trvalého charakteru. Lidie se dlouhodobě dostává do stavu citové vyprahlosti a vnitřní prázdnoty. Rozpad vztahu ale sebou přináší obavu o naplnění svojí existenciální podstaty. Člověk začíná bloudit, a proto tento okamžik oddaluje. Lidia ví, že se blíží konec, ale bojí se ho. Ona sama říká „Dnes večer se mi chce umřít, protože tě již nemiluji. Jsem z toho zoufalá. Chtěla bych být zestárlá z toho, jak jsem ti zasvětila celý život. Už nechci existovat, protože tě už nemůžu milovat.“ Pontano žijící v blahé nevědomosti objektivního světa samozřejmě nemůže vnitřním stavům Lidie nikdy rozumět. Proto když mu Lidie oznámí svůj úmysl rozejít se, snaží se jí přesvědčit domluvou i sexuálním uspokojením. Neví, že jeho snaha je předem bez šance. Může jen oddálit neodvratné. 92%(10.11.2010)

  • NinadeL
    **

    Proslavená Antonioniho tetralogie citů s Monicou Vitti je jedna velká nafouknutá bublina o bloumání od ničeho k ničemu. O inscenování situací zdánlivě všechních a přesto banálních. Zde máme například Milán a příběh několika hodin, ve kterém se seznámíme s manželskou dvojicí, kterou definuje snad jen záliba v lepších šatech a zejména u Jeanne Moreau můžeme sledovat potřebu převlékání při každé změně nálady. Pokud toto člověku stačí ke štěstí, tak prosím. Marcello více než kdy jindy hraje jen jakousi siluetu člověka ve fraku, Bernhard Wicki má příliš málo prostoru na cokoli hlubšího a Monica? Ta je zde jen proto, aby manželům odsouhlasila, že ji za jedinou noc skutečně rozebrali. Estetizovaná až nafintěná nuda povýšená na umění.(15.6.2017)