Reklama

Reklama

Noc

  • Itálie La notte (více)

Obsahy(1)

Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (75)

Radko 

všechny recenze uživatele

Ono je v podstate jedno, čo kto robí: či vykonáva celospoločensky prospešnú prácu alebo sa fláka a navštevuje večierky. Podstatné je, či ho to napĺňa a baví. Antonioniho film je o ľuďoch, ktorých nebaví nič. Partnerstvo, večierky a v podstate už ani flirt. Všetko sa vykonáva mechanicky, nasilu. Zádumčivá sebaľútosť non plus ultra. Žena sa ľutuje, že má citovo chladného partnera, zanedbáva ju, on manželku trpí, a vychutnáva krátkodobé flirty - no zdá sa, že aj to je len póza, ktorá sa opakuje a nudí. Všetko v prostredí intelektuálov a boháčov, t. j. prostredí, ktoré filmovo slúžia väčšinou k nasledovným veciam: 1. vytvoreniu účasti a obdivu k životu týchto ľudí na základe inšpiratívnych a plnokrvných príbehov, 2. ukázaniu, že sú to bežní ľudia ako my a niet im čo závidieť, všetko bohatstvo alebo intelektuálnu výbavu (alebo najlepšie oboje) si odtrpia a odserú inde, 3. presvedčeniu, že náročný intelektuálny (existenciálny alebo iný) boj o život sa najčastejšie odohráva v danom type spoločnosti a preto je potrebné vzdelávať sa tak, aby sa cieľová divácka skupina zaradila do tejto kasty. Antonioni je šľachtický ľavičiar, povrchnú blazeovanú znudenosť a odťažitosť vo vzťahoch navonok kritizuje, ale vo svojich dielach nedokáže opustiť svet zámožných, trápiacich sa aristokratov ducha či majetku. Zdanlivá kritika je možno v skutočnosti kronikou samoľútosti v štýle: pozrite, k čomu ste nás dohnali, svojím neustálym dorážaním! ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Když v roce 1960 uvedl Antonioni na filmovém festivalu v Cannes svoje Dobrodružství, asi nečekal, že bude kritikou tak jednoznačně odmítnuto. Velmi volné, umělecké vyprávění o zmizení jedné dívky představovalo mezník v Antonioniho filmografii. Vyprávění, na které dle prvotních reakcí nebylo publikum, zvyklé na klasicky vystavěný příběh, připraveno. Teprve pozdější divácký úspěch ukázal, že to tak úplně není. Antonioni dal tímto filmem základ svému nejúspěšnějšímu režisérskému období, tzv. tetralogii citů. Rok po Dobrodružství Antonioni uvedl Noc, v roce 1962 Zatmění a v roce 1964 Červenou pustinu, kde poprvé operoval s barevným materiálem. Poté se rozloučil s Itálií a v roce 1966 ve Velké Británii natočil snad svůj nejznámější film Zvětšenina. Tato výsostně umělecká díla se z dnešního pohledu stala základním stavebním kamenem modernistického filmu. Antonioniho postupy totiž v dalších desetiletích následovalo velké množství tvůrců jako např. Miklós Jancsó, Andrej Tarkovskij nebo Béla Tarr. [==] Jak už bylo naznačeno, Noc není filmem se standardní dramatickou výstavbou. Právě naopak. Antonioni vyprávění koncipuje jako jednodenní procházku citově vyprahlým vztahem úspěšného spisovatele Giovanniho (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová), resp. dekonstrukci a destrukci téhož. Ve vyprávění absentuje v podstatě jakékoli napětí z očekávaného. To bylo alespoň zčásti přítomno v předešlém Dobrodružství. V Noci divák ve své podstatě tuší, jakým směrem se bude umělecké vyprávění ubírat. [==] Film postrádá klasickou expozici. Postavy jsou jen matně načrtnuty, první informace o postavách se dozvídáme během úvodní návštěvy na smrt nemocného přítele obou manželů v nemocnici. Víme, že Giovanni je na svůj mladý věk poměrně úspěšný spisovatel, že vztah mezi ním a Lidií není ideální a že umírající přítel Tommaso chová k Lidii mnohem hlubší city, než by asi měl. Po návštěvě přítele zažije Giovanni ještě krátké extempore s nymfomankou, kde má divák možnost vnímat citovou odloučenost obou manželů. Giovanni se totiž víceméně bez jakéhokoli odporu nechá nymfomankou zatáhnout do pokoje, kde se ho snaží dále svést. [==] Vyprávění nás dále zavede na menší večírek pořádaný na počest úspěchu Giovanniho románu. Lidie se z večírku tajně vytrácí a začíná její poměrně dlouhé bezcílné bloudění v betonové džungli moderního Milána. Po návratu domů se s Giovannim dohodnou, že se zúčastní velkolepého večírku ve vile místního továrníka, kam byli pozváni. Během něho se krize obou manželů dále prohlubuje, Lidie se nechává strhnout rozpustilostí přítomného seladona, Giovanni zase mladickou krásou dcery továrníka Valentiny (Monica Vittiová). Nad ránem dojde ke trojí konfrontaci. Nejdříve mezi Lidií a Valentinou, kde Lidie poprvé nahlas promluví o tom, že ve vztahu, kde není žárlivost, není ani láska. V druhé diskutuje celý milostný trojúhelník a ve třetím, již mimo prostor vily, čte Lidie svému muži milostný dopis, který ji jako mladík napsal. Giovanni ho nepoznává. Následně se Giovanni snaží manželství zachránit doslova zběsilým líbáním Lidie. Ta mu ale oznamuje, že ho již nemiluje. [==] Film byl natáčen v Miláně. Architektura Milána zde hraje dost zásadní roli. Antonioni chtěl zcela zjevně ukázat technický a technologický pokrok a jistou odosobněnou modernitu Itálie a postavit ho vedle citově chřadnoucích postav, kterými Giovanni a Lidie jsou. Neřeší existenční, ale spíše existenciální problémy, přičemž vyprávění je stejně vyprázdněné jako postavy samy. Na rozdíl od postupů neorealismu, který stavěl na těžkých životních osudech lidí postihnutých krutými boji druhé světové války, jež zcela zdecimovaly většinu Apeninského poloostrova. [==] Jak už bylo zmíněno, vyprávění postrádá klasickou dramatickou výstavbu. Narace se od klasického modu přiklání spíše k tomu uměleckému. Postavy nejsou příliš aktivním hybatelem dění, víme o nich, respektive o jejich minulosti velmi málo, film divákovi zprostředkovává jen tolik informací, aby se oritentoval v příběhu. Postavy nemají jasný cíl, neví, odkud a kam jdou. Motivace nejsou zřetelné, naopak se film vyznačuje poměrně velkou hloubkou fabulační informace, respektive snaží se nořit do myšlenek postav, ačkoli film neobsahuje vnitřní monolog. A hlavně film je jen krátkým výsekem ze života manželů, jehož otevřený konec vyzývá k mnoha interpretacím. Všechny tyto aspekty pojí Noc s uměleckým modem narace. Antonioni v Noci zkoumá svět střední třídy, která již neřeší problémy spojené se živobytím. Naopak, tato buržoazie je hmotně zajištěna a spíše řeší, co a za kolik si může pořídit. Antonioni se na tento stav dívá okem zkušeného psychologa a analyzuje vývoj italské společnosti, který byl naznačen v předešlé části. [==] Kinematografické kvality záběru dostávají v Noci, ale i v dalších Antonioniho dílech nový rozměr. Jako by se odkláněl od tradičních postupů, kdy kamera a její pohyb, respektive pohyblivé rámování podporovalo narativní aktivitu diváka a vedlo ho vyprávěním vpřed. Antonioni jako mistr symboliky pravidelně využívá funkce dlouhého záběru tak, aby prohloubil pohled na vnitřní utrpení a nerozhodnost dané postavy. V případě Noci je průměrná délka záběru necelých 16 sekund, přičemž v porovnání s dalšími díly tetralogie citů je citelná sestupná tendence – U Dobrodružství byl na 18 sekundách, v případě Zatmění 11,5 sekundy a Červené pustiny 10 sekund. [==] Pokud je možné Bergmanovy filmy připodobnit k divadlu, tak Antonioniho je pak nutné k malířství nebo dokonce architektuře. Jeho práce s kamerou totiž často není motivována pouze narativně, ale spíše odkazuje sama na sebe. Jde tedy o systém nerealistické reprezentace, která zintenzivňuje uměleckost právě prezentovaného. [==] Ačkoli je Noc o tom, co vypráví, stále velmi aktuálním filmem, v dnešní době by nic obdobného už nemohlo vzniknout. Film, jež je pevně spjat s dobou, ve které vznikl, je jejím mementem a zárověn nezapomenutelnou klasikou světového filmu. ()

Reklama

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. ()

Ony 

všechny recenze uživatele

Vždycky žasnu, jak ti Italové uměli točit ve městě a jak uměli točit nudu a smutek a problémy. A taky žasnu, jak nejen Italové uměli hrát. Noc mi trošku připomínala Felliniho Sladký život. Je méně složitá, ale stejně výmluvná a precizně vytvořená. Vedle příběhu postupně stále odcizenějších manželů a jejich umírajícího přítele si můžeme vychutnat spoutu příjemných filmových hloupostí , jako je tanec se skleničkou nebo hra na dlaždicích. ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Proslavená Antonioniho tetralogie citů s Monicou Vitti je jedna velká nafouknutá bublina o bloumání od ničeho k ničemu. O inscenování situací zdánlivě všechních a přesto banálních. Zde máme například Milán a příběh několika hodin, ve kterém se seznámíme s manželskou dvojicí, kterou definuje snad jen záliba v lepších šatech a zejména u Jeanne Moreau můžeme sledovat potřebu převlékání při každé změně nálady. Pokud toto člověku stačí ke štěstí, tak prosím. Marcello více než kdy jindy hraje jen jakousi siluetu člověka ve fraku, Bernhard Wicki má příliš málo prostoru na cokoli hlubšího a Monica? Ta je zde jen proto, aby manželům odsouhlasila, že ji za jedinou noc skutečně rozebrali. Estetizovaná až nafintěná nuda povýšená na umění. ()

Galerie (62)

Reklama

Reklama