Krásná Junie

Honorého moderní adaptace francouzské klasiky dopadla značně neslavně. Ve snaze vytvořit něco nového a zároveň nezklamat tu část fanouškovské základny, kterou si vydobyl svým Les Chansons d'amour, vznikl jakýsi filmový patvar slučující chladné středoškolské drama a osobitý muzikální pohled na La Princesse de Clèves, aniž by ve finále byl alespoň v jednom nadprůměrný. Honoré tentokrát nepracuje v komorním prostředí, jak je zvyklý, ale na zaplněných chodbách lycea a s příliš mnoha postavami, které nezvládá na ploše devadesáti minut dostatečně ukočírovat. Nepotřebné známé tváře dosazuje do zbytečných rolí (Chiara Mastroianni v roli smějící se ženy v kavárně, Clotilde Hesme v roli knihovnice), snad až příliš okatě vkomponovává linii homosexuálního vztahu a vše nakonec završí zkopírováním sebe samotného - muzikálovým vystoupením Grégoire Leprince-Ringueta přesně ve stylu svého předchozího filmu. Snaha formálně navázat na divácký úspěch Les Chansons d'amour je až příliš znatelná a především nepříjemně vlezlá. (07.02.2010)

Artové Beverly Hills 90210. Všichni jsou tu sympatičtí, usměvaví a nejspíš i věčně nadržení. Tedy až na jednu tajemnou krásku jménem Junie, díky jejímuž kukuči (a poprsí) jsem dokázal přečkat oněch devadesát šíleně dlouhých minut. Ovšem jakmile se objevily závěrečné titulky, byl to pro mě tak opojný moment, jako když pustili Donnu k maturitě .. (26.03.2016)

Jsem opět stejně v rozpacích jako po Chansons d´amour, Christophe Honoré točí zvláštní filmy. Připadá mi, že jejich nejslabší stránkou jsou scénář a postavy, které jsou všechny nějak citově vyšinuté, zmatené a chovají se mnohdy nepřirozeně. Přesto Belle personne výbornou hudbou a některými překrásnými poetickými scénami mé hodnocení zvyšuje na čtyři. (03.02.2010)

Francouzský film bych poznala i kdyby nepronesli jedinou větu. Mají svá zvláštní specifika, že se to nedá přehlédnout, mimo jiné i hudební podkres. Co na Krásnou Junii říct je pro mě tentokrát velmi obtížné. Něco jako sen, kde se prolínají životy pár mladých lidí, kterými zmítá láska v různých podobách. Jen se v tom trochu vyznat, proniknout víc do mysli a emocí všech zúčastněných by mně možná pomohlo k trochu většímu ocenění. Christophe Honoré chtěl divákům jistě něco sdělit, žel já budu patřit mezi ty, kteří to plně nepochopili. Třeba někdy příště. (22.09.2015)

Tohle se těžko hodnotí. Mám z toho tak smíšené pocity, že bych pochopila toho, kdo tomu dá dvě hvězdy, ale zároveň i toho, kdo jich dá pět. Pro mě to je film místy neuvěřitelně nudný svojí atmosférou, které k oné unylosti dopomáhá prostředí šedo-bílo-béžové Paříže a svým způsobem i výběr kostými herců je takto barevně sladěn. Na druhou stranu,, právě ona otrava a unylost je největším plusem filmu. Vystihuje nálady, odevzdanost společnosti a zároveň, když se pak někdo trochu vzbouří, jeho vybočení z celkové nálady filmu působí o to intenzivněji. Prostě to bylo divný, ale dost dobře divnný, tedy alespoň v mém případě. Mimochodem to napětí mezi touhou, posedlostí a láskou, to je prostě thriller. Z té nádherné obrazovosti, nádherně unylého prostředí, nádherných herců a zejména pak nádherně vygraduovaných pocitů, budete mít oči přilepeny na obrazovce jako nikdy před tím. (13.05.2011)