Povolání: Reportér

Tak nevím... Hned od počátku mě tu naplno vtáhla dusná atmosféra africké pouště, nevadilo mi u toho ani pomalé tempo s minimalistickým pojetím, ani bezemoční odtažitost, protože sledování skoro až dokumentárně nasnímaného tajuplného děje v exotických exteriérech mi k atraktivitě dlouho postačilo. Až jsem se nedokázal vůbec od sledování odtrhnout a zápletka se záměnou identity reportéra za neznámého mrtvého cizince ještě ve mě zvýšila napětí, co bude dál. První hodina s komorně dobrodružným nádechem napříč několika cizokrajními prostředími tu šlapala náramně a já si ten hodně netradiční filmový zážitek i hodně užíval. Pak vstoupila do děje nová postava v podání Marie Schneider, která je sice na pohled velmi pěkná, ale zároveň působila neskutečně prkenně. Film se v polovině z napínavé dobrodružné roviny promění v jakýsi vztahový kruh plný filozofování a začal se v tom svém bezemočně odtažitém stylu, pomalém tempu a vesměs nezáživných hereckých výkonech po této proměně na můj vkus až příliš utápět. Tedy, dlouhou dobu jsem zůstal napjat v očekávání, čím dobře rozehraný děj postupně překvapí, co nám z bývalého osudu poněkud nejasně konající hlavní postavy Davida, jeho popudů k neotřelému kroku nebo ještě záhadnější mrtvé postavy z hotelu odtají... i to seznámení s mladou studentkou ještě spočátku vzbuzovalo nová očekávání, navnaděn první polovinou příběhu jsem čekal cosi více mysteriózního, případně alespoň uzemňující vyvrcholení či myšlenkové obohacení ve stylu Zvětšeniny... a ono nakonec nepřišlo skoro nic. Zajímavý děj, který v druhé polovině jakoby naprosto zamrzne a kde mi v závěru i ten osud hlavní postavy zůstal naprosto ukraden. Škoda, zatím mám pocit, že Antonioni točí sice zajímavé filmy, které mě v jistém ohledu dovedou upoutat, ale nejspíš jsou primárně určeny pro jinou, mnohem intelektuálnější skupinu diváků, než jsem já. [70%] (27.02.2022)

Koprodukční snímek Povolání: reportér (1975) patří mezi významná díla Michelangela Antonioniho, jež byly v naší distribuci uvedeny. Scénář : Michelangelo Antonioni, Mark Peploe a Peter Wollen. Kamera : Luciano Tovoli. Hudba : Ivan Vandor. V příběhu televizního dokumentaristy, který využije příležitosti, a pouhou výměnou fotografií v pase přijme identitu zemřelého obchodníka, Antonioni opět zkoumá křehkost a nevyzpytatelnost mezilidských vztahů. (28.05.2011)

Pomaly sa ustaľujem v názore na Antonioniho tvorbu - Zväčšenina, po nej medzera a nakoniec všetko ostatné, vrátane dnešného filmu. Prekvapilo ma, že je považovaný za jeden z najatraktívnejších Antonioniho filmov. Keby niekto napísal o najpomalšie plynúcom, stotožnil by som sa skôr. Príbehovo to bol pomerne jednoduchý útekový film a filozoficko-existenciálne presahy v ňom presahujú akurát moje chápanie. Dokonca aj ospevovaný Nicholsonov výkon mi pripadal rozpačitý. Neviem, čo by ešte bolo hodné pozornosti, aby sa film dostal zo štandardného trojhviezdičkového hodnotenia. (26.12.2014)

Jacka Nicholsona bezmezně zbožňuji, ovšem Antonioni je pro mě těžký tvůrce, jehož filmy bývají těžko stravitelné. A musím přiznat, že u Povolání: Reportér jsem měl co dělat, abych udržel pozornost. Možná tohle plouživé existenciální drama docením někdy v budoucnu, ale zatím dávám jen takové lhostejné, neúčastněné hodnocení. (09.09.2019)

Film o samotáři pro samotáře. Jako jsem já. Dnes nepříliš známý Antonioniho film s Nicholsonem se klasicky filosoficky táhne, což je Antonioniho trademark. Hlavně na začátku, ale postupně vás vtáhne do myšlenkových pochodů Jackovy postavy, které se naskytne příležitost žít nový život pod jinou identitou. Antonioni se typicky nesnaží budovat příběh, ale spíš zpovzdálí zachycuje posloupnost událostí. Kvalitní film se pozná tak, že ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení. THE PASSENGER je toho příkladem. (27.12.2018)