Turínský kůň

Kristův úde! Bezmála tříhodinový patos, který je lehce srovnatelný s pohledem do otevřeného hrobu. Pevně věřím, že mnozí na slovo vzatí odborníci v tom našli odpověď na tajemství života, vesmíru a vůbec, neskutečně slastně se zatahali za reprodukční orgány a mlátili se při tom do hlavy slovníkem cizích slov. Takhle přesně to vypadá, když se sejde u táboráku Němec, Švýcar, Francouz a Maďar. Pečíce si bramboru, hledíce do ohně, jali se převést jakous depresivně laděnou báseň, kterou objevil jeden z nich vyrytou na dvířkách suchého WéCé (text odhaduji na "Mraky se táhnou, táhnou se mraky.."), na filmové plátno s takovým nadšením, až to v nedalekém lesíku zafunělo a pošla tam svině stářím. Vznikl předlouhý epos naprosto o ničem! Normální smrtelník pochopí již po prvních deseti minutách filmu, kdy stařec vede koně planinou, že tempo bude zběsilé a o akci nebude nouze. Zbylé dvě (a něco) hodiny vyplňují scény buď úplně nudné, nebo ještě nudnější. Navíc to vše podbarveno rozmanitou hudební kulisou o třech tónech. Divák během těchto dramatických a citově vypjatých chvílích buď usíná, nebo se poddává naprostému šílenství. Kam se hrabe watterboarding. Mít kino okna, tak se jimi lidé vrhají jako lumíci do vln, aby unikli ztrátě zdravého rozumu. Pokud má někdo zájem se jen tak z legrace potýrat, tak rána bičem je rozhodně lepší nápad než tento skvost. Tohle doporučuji jen sebevrahům v posledním tažení. 0% (31.05.2012)

Ak si ešte niekedy budem chcieť sprítomniť Nietzscheho obraz slabého nihilizmu, obraz tých jeho posledných ľudí, a víziu odcudzeného sveta neskorého kapitalizmu, v ktorom už na ničom nezáleží, z ktorého postupne vyhasína všetko teplo a rozplýva sa do série automatizovaných úkonov, pustím si toto strojovo presné a totálne tragické tápanie v bezčasí. Nevyčerpal sa svet a ani Boh, vyčerpali sme sa my sami, celá naša civilizácia, pre ktorú sa slovo pusta tak prekrásne hodí. Vytratila sa predstava, vízia, cieľ, zostal len čoraz prázdnejší a pustejší hypermoderný klokot obrazov, ktoré už o ničom nevypovedajú. A v neposlednom rade je to aj existenciálna metafora pre nás samotných. Ozýva sa tu niečo zo Sizyfa. Pokusy o únik sú rovnako bezvýsledné ako všetko čo robíme. Vytratilo sa tu však aj to hrdinstvo, ktoré jedincovi ešte vdýchli 40. roky a zostalo len prosté tartarovské váľanie kameňa vpred. A púšť naďalej rastie. Vytratili sa aj tie Rilkeho stopy a ani žiadny Heideggerov Boh nás nemôže zachrániť, pretože sme ho zabili. Všetci sa na krídlach temnoty vezieme v ústrety nevyhnutnému zániku. Nastáva vek Dostojevského koňa, ktorého sedliak bičuje po plačúcich očiach, vek šialenstva zo sveta. Ale možnože nie. Možno je to len memento a my sa mu ešte môžeme vyhnúť. Možno len treba znova zapáliť plameň, nech už si pod tým predstavujeme hocičo. (27.08.2021)

Film, ze kterého jsem chtěl stejně utéct, tak jako ho dokoukat. Nehodnotitelný filmový opus, jenž je stejně geniální tak jako úmorně nudný. Kdo chce, najde si v něm ty nejhlubší existenciální myšlenky, kdo ne, odstřelí jej jako samoúčelnou artovou s*ačku. Tarr je nejspíš génius, ale už kvůli Turínskému koni se na jeho předchozí filmy dívat nechci. Po tomhle spirituálním zážitku jsem byl totiž v depresích jako nikdy. I když se tam jen kouká z okna a chodí pro kýble na vodu.___Nikdy to už znovu nechci vidět, ale jako na filmový zážitek na to budu bezpochyby vzpomínat celý život. (04.07.2011)

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Niečo medzi totálne nezmyselnou sračkou a geniálnym veľdielom, ale premiešané tak dôkladne, že jedno je ťažké rozlíšiť od druhého. Je to iné než hocičo, čo som za svoj život videl. Dve a pol hodiny dlhý príbeh o všednom živote sedliaka, jeho dcéry a ich koňa zachytený len do hŕstky dlhočizných záberov, prakticky bez strihu a bez dialógov. Ako celok úmorné, takmer nepozerateľné na jeden záťah, ale svojim spôsobom akosi mytologicky pútavé, nesmierne atmosférické a celým vyznením vlastne úplne depresívne. Časom ma to vtiahlo natoľko, že som sedel tam v chalúpke, mrzol a trpel s tými biednymi postavami a čakal na koniec sveta. Turínsky kôň je jeden z mála art filmov, z ktorých mám pocit, že mi niečo dali. Existencionálne podobenstvo, o ktorom by sa dali písať tisíc stranové rozbory, ale zároveň niet čo povedať. (6/10) (04.02.2012)