Dokonalé štěstí

Kdo ví, jestli se v Turecku nepodivují některým našim tradicím, ale u nás snad zatím nejde o život i když jeden nikdy neví. Pokud tam něco jako rodový zákon cti existuje, tak je to dost smutný fakt dnešní doby, který je víc než šokující a zdrcující. Tohle byl můj první čistokrevný turecký film, který byl v té první nervydrásající polovině velmi citlivě zpracovaný a já soucítila s Meryem, ryze čistou dušičkou, která netoužila po ničem jiném, než jen žít, protože se cítila nevinná. Je strašná škoda, že v druhé části bylo pár hluchých míst a celé to moc sklouzávalo k patosu a klišé, takže závěr byl opravdu silně nereálný. (09.09.2013)

Silné, realistické a kruté (realitou reality) drama, které ale obsahuje naději na další cestu. Sympatická je upřímnost ukázat Turecko takové, jaké je. I s omezeností a předsudky. Jednoduché, třemi hlavními představiteli výborně zahrané (pokud jsou někde rezervy, tak ve scénáři v druhé polovině filmu). Dívka Meryem jako pasivní protiklad světa mužů, který ale přestává chtít být pasivním a právě on (ten protiklad) představuje největší naději na budoucnost. Dobré komentáře: Enšpígl, Niktorius (03.01.2012)

Hlava odmítá přijmout, co se dnes v končinách nepříliš vzdálených může přihodit. Oběť nejen, že je zcela proti zdravému rozumu vnímána jako zločinec, dokonce dochází k jejímu vyhnání mimo jediný dosud poznaný svět. Zlomová scéna pod dálnicí značí, kde se octla – mezi životem a smrtí. Útočiště ji příznačně nabídne moře, které „patří všem“. Proto na něm mohou koexistovat tradice, moderní a konzervativně-militantní smýšlení. Tři tváře současného Turecka. Citlivé otázky, jež jejich střet vyvolává, byly nejspíš hlavním důvodem, proč Abdullah Oguz sáhnul po románu Zülfü Livaneliho (který se živí také jako režisér a hudební skladatel). Příliš prostý a předvídatelný příběh přenáší úchvatná kamera kamsi mimo veškerý prostor i čas, do posmutněle krásného bodu, který muže být výchozím, ale stejně tak konečným. Hlavní hrdinkou sice je dívka, věrohodně nevinná, třebaže téměř třicetiletá Özgü Namal, ale – vyjma odmítnutí sebevraždy – pouze coby pasivní oběť mužů, kteří, jak tomu u tureckých filmů bývá, ději dominují. Apendix: Murat Han by časem mohl vystřídat Erdogana Atalaye v Kobře 11, což není míněno jako kompliment. 75% (31.08.2009)

Absurdní a zaostalý turecký venkov, kde muži zaujímají svrchované postavení nad ženami, už mluví samo za sebe. Možná je to úvaha nepatřičná, ale přínosem filmu je, že vznikl v turecké koprodukci, i když třeba ani tomu muslimští lidé neuvěří zcela. Na druhé straně, aby bylo hned od počátku jasno, tak příběh plný ponížení a utrpení s trochou romantiky je natočen podle románu, ale není naprosto žádných pochyb o tom, že co do faktů má reálnou pravdivost v tom, že podobné věci se v muslimských zemích ještě stále dějí. Ať tak či jinak, v kostce řečeno, první dojem z filmu je velmi dobrý, to vše do okamžiku, než na scénu vstoupí dobromyslný profesor Irfan, který posílá děj kamsi do říše pohádek a každý si může vybrat, čemu věří. (25.09.2011)

Melodramatičnost a nedějovost jsou vedle obrazové bohatosti typickými znaky turecké kinematografie a nemá cenu na ně speciálně u tohoto filmu nadávat, pokud nepřekračují mez vkusnosti, což se opravdu neděje - není myslím třeba každý pomalý film s romantickým prostředím a tklivým klavírem připisovat na vrub Rosamundě :) _____________ Nevím, zda to Enšpígla uklidní, ale vláda v Ankaře se proti vraždám ze cti zasahovat snaží, leč nejde o nic, co by šlo prostě zrušit zákonem a náprava pravděpodobně příjde až s kompletní modernizací společnosti. Mutluluk koneckonců ukazuje, že jakási změna už je patrná, že drsná pravidla minulosti se pomalu vytrácí. Cemal zde není násilnická zrůda, kterého napraví láska, ani oběť nekriticky podřízená tradicím, nýbrž v jádru citlivý člověk, který napůl chce a napůl nechce naplnit machistický ideál muže, jaký je prosazovaný armádou i patriarchálním uspořádáním jeho rodné vesnice._____________ Meryem je zase (až přehnaně ikonickým, to jistě) zosobněním křehké nevinnosti, jakou je třeba opatrovat a chránit. Je ustrkovanou obětí neustále někým či něčím zaháněnou do kouta, ale v kritickou chvíli si nakonec přece jen "dupne", aby tak naplnila celkové poselství snímku, že do budoucnosti máme hledět s nadějí. Meryemina nevinnost je ovšem zdůrazněna i tím, že všechny ostatní ženy ve filmu jsou prezentovany negativně - nevlastní matka je zlá mrcha, vesnická děvčata jsou zlomyslná, Irafanova studentka lascivní a jeho manželka "přeemancipovaná" a neempatická mrcha. _____________ Na opravdu působivém vizuálu mě, narozdíl od kolegů, nezaujaly ani tak pohlednicové obrazy z moře, jako impresivní momenty, kdy vizuál dokonale vyjadřoval vnitřní rozpoložení postav. Myslím, že úvodní záběr na schoulenou Meyerem a točící se stádo ovcí v tomto ohledu stojí za zmínku především. (02.10.2010)