Manželství po italsku

"Zabijem ťa, zabijem ťa, milujem ťa..." Táto veta neznie len typicky pošahane taliansky, ale aj žensky. Pripomína mi to známe ženské "Nie!!, nie!!...ach bože, áno..."Pamätám si ešte z detstva, že sa o tomto filme pomerne veľa rozprávalo. Videl som ho až teraz ako dospelý chlap a nijako zvlášť na mňa nezapôsobil. Humor trochu podivný, typicky talianské rozhadzovanie rukami nepočítam, to k nim patrí ako špageti, ale tú ich "osudovú" lásku som nezožral. Najviac som si užil hádky za kuchynským stolom, ale to je dosť málo na film, ktorý sa v istých kruhoch nazýval kultom. Čakal som viac a skôr než Manželstvo po taliansky mi sedí Rozvod po Taliansky, tiež s Mastroiannim. 60%. (27.09.2014)

Manželství po italsku. O muži a ženě, kteří se po více času, v němž sdíleli stůl a lože, bezostyšně zneužívali. On si z ni udělal děvečku pro všechno, ona z něj bezedný měšec. Je možné, že jedné noci, kterou si on ani nepamatuje zplodili syna. A nakonec byla malá svatba. A od té doby žili šťastně (dokonce se naučila i slzet, a že si to za tu vší skromnost zasloužila!), a pokud je smrt nerozdělila, žijí tak dosud. 75% (25.09.2016)

Já bych to viděl takhle, první polovina byla výtečná, s typicky italským humorem, druhá nudná, navíc Lorenka zde navíc vypadala hodně obstarožně, to nakonec trochu sráží mé konečné hodnocení..Spojení dvou hlavních představitelů bylo opět dobré ale Sicca měl lepší filmy, stejně tak již zmíněné hvězdné duo. Co se týče dabingu, tak u mě jasně vítězí ten prvotní Voska+Adamová, než ten novější Brabec+Žehrová (11.05.2006)

Podle mě je Sophia Loren silně přeceňovaná. Tady jí bylo čerstvě třicet a vypadala na solidní českou padesátku. To je na jednu stranu kritika, ale i pochvala. Nicméně u Sophie bych očekával trošku jiné přirovnání, ještě když je brána za paní herečku 20. století. Mě osobně teda neoslnila. A ten bláznivej Ital Marcello Mastroianni, kterej hraje postavu, co má strach přijmout realitu, už vůbec ne. Ono pochlebovat a lhát společnosti umí každej, ale postavit se jí čelem, to už je umění. Do toho si připočtěte klasickou italskou domácnost, která se snaží být rádoby vtipná a máte zaděláno na film, který mě osobně vůbec, ale vůbec nebavil. (22.09.2014)

Snom každej prostitútky je vbehnúť do chomúta niektorému zo zámožných klientov. Niektorým sa to podarí, no veľa ich nie je. V tomto zmysle je Manželstvo po taliansky skôr podobné sociálno-kritickej rozprávke Zázrak v Miláne od tohto istého režiséra, len s chýbajúcim sociálno-kritickým presahom. Skutočnosť, že niekto začne prostituovať totiž nemožno automaticky spájať so sociálnou kritikou, hoci pozadie tejto skutočnosti je pár slovami vysvetlené. V popredí sú totiž vzťahové peripetie jedného páru. Je v nich donchuanstvo mužov, pre ktorých je atraktívna každá sukňa, no do manželstva túžia vstúpiť skôr s nenápadnejším stvorením ako s atraktívnou pobehlicou. Je tam aj večná túžba ženy vydobyť si srdce toho pravého, hoci ten sa vo veľa ohľadoch ukazuje len ako ľavý. Naznačené sú aj problémy s potomstvom, otec je tam často neistý. Ani univerzalita tém naprieč časom nezakrýva fakt, že celý film pôsobí zápletkou ako konštrukt, pri ktorom sa v rámci jednorazového divadelného zážitku môžem síce slušne zasmiať, no optikou filmu, zakonzervovaného časom vzniku, niektoré vtipy a scény jednoducho zastarali práve z dôvodu ich neživotnosti vo filme. Škoda. Námet aj herci sa priam núkali: chceme byť nadčasovou kultofkou! Žiaľ, úcta k divadlu a jeho spôsobu spracovania sa tu stala prednejšou než film. (22.09.2014)