Silnice

Profesionálně natočený a víceméně běžný produkt ze školy italského neorealismu s některými jeho typickými rysy - např. zobrazování lidí z chudých poměrů či vliv levicového myšlení (vylíčení postavy Zampana výborně zahraného Anthony Quinnem, hlavní postava je spokojena s tím, že je jenom loutka...), dá se říci, že Silnice je takovou šablonou této kinematografické éry. Co mě zde překvapilo, je jméno producenta filmu Dino de Laurentise, který je mezi širokou veřejností známý spíše jako producent vysokorozpočtových béček (Flash Gordon, Rudá Sonja, Conan aj.). Sympatický komentář: Shadwell. (21.05.2010)

Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak... 80% (07.10.2015)

Silnice je nesmírně silný a syrový film s hereckými výkony tak přesvědčivými, že vás vůbec nenapadne chápat je jinak než jako reálný příběh. Skvělá je režie, kamera, střih. Co víc k tomu dodat? Snažit se číst příběh jako alegorii či dokonce dávat jednotlivým postavám hodnotová znaménka asi nejde. Spíš jde jen o to, vychutnat si ty prchavé okamžiky štěstí, a taky bolesti a smutku a samoty... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: sportovec, Aqualung, troufalka (07.06.2020)

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92% (23.12.2010)

Silnice patří mezi vrcholy první fáze tvorby Federica Felliniho a je nemožné zařadit ji do jednoho konkrétního žánru či stylu. Fellini vychází z neorealistické poetiky, avšak v každém momentě ji skrze osobitý pohled povyšuje na divácky atraktivnější a významově hlubší úroveň, nemluvě o úrovni estetické. Modernistický přístup k filmu u Felliniho ovšem netkví v záměrném obcházení a podvracení narativních či technologických postupů, popř. experimentování s tempem (na rozdíl od Michelangela Antonioniho). Je to něco naprosto abstraktního, fantaskního a těžce uchopitelného, co utváří Felliniho filmový jazyk. V popředí všeho však stojí neutichající zájem o člověka. V Silnici režisér spojil osudy prostoduché, ale laskavé Gelsominy (úchvatná Giulietta Masina) s hrubým cirkusákem Zampanem (Anthony Quinn), jenž je přinejlepším necitou a barbarem, který Gelsominu pouze využívá, uráží a peskuje. Gelsomina má svého "šéfa, kolegu a manžela v jedné osobě" i přes všechny strasti velmi ráda. S bodem obratu v podobě rvačky mezi Zampanem a Bláznem se Silnice stáčí do svého závěru (scéna na pláži), jenž je jedním z pro mě nejdojemnějších momentů, s jakými jsem měl kdy možnost se ve filmovém umění potkat. Okamžik, kdy si Zampano uvědomí, jak moc Gelsomině ublížil a jak moc ji měl vlastně rád, aniž by jí to ovšem kdykoli předtím, byť jen naznačil, mě zkrátka vždy přivede k slzám. A nestydím se za to. Silnice je můj zamilovaný film, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla ani významu. (01.03.2022)