Sama v Africe

Zvláštní směs, kterou zvolila režisérka Claire Denisová, se víc než profesionálním vaháním zdá být zárodkem nového směru stavícího jakoby na prolínání reality show a dokumentárního filmu. Spolu s touto téměř novinářskou kamerou se dostáváme do mikrosvěta bělošské rodiny, bílého odpadu, jak zní asi nejlépe překlad originálního názvu tohoto díla, zaskočené odchodem zřejmě cizinecké legie a ponechané pro její nerozhodnost sobě samé. Brutalita afrických konfliktů, která na rozdíl od severní Afriky nebo Blízkého Východu ponechává velmoci v klidu, je šokující. Tragický závěr a drastické záběry, které jej provázejí, jsou zřejmě zněžnělou reprodukcí skutečných události ve Rwandě nebo v Nigérii. I tak je jejich odpuzující podoba hrůzostrašná. Mýtus bílého muže je i v rovníkové Africe zkrátka historickým faktem, věcí minulosti v zemi, která ještě ani zdaleka neukončila hledání vlastní moderní identity. (31.10.2011)

Varacia voda bubloce, až nakoniec úplne vyvrie a je dosť možné že popáli. Áno, ostávam obarený tou všadeprítomnou živočíšnosťou, tým tvrdošijným vzdorom usadenej matky (Isabelle Huppert), psychickým prepnutím jej syna (Nicolas Duvauchelle), pridusenou charizmou povstalca Boxera (Isaach De Bankolé) a tá nezastaviteľná bezvýchodnosť (?), tvrdé… Predobré striedanie "handycamu" a statívu (pozorné priblíženie tamojších lokácií, rozruch, ticho, reč tvárí, reč zbraní), ktoré má za následok podvedomé preniknutie do tepajúceho, rasovo nepokojného prostredia. Okrem toho superiórne znejúce, synťákom vymaznané gitarové rify (a.k.a. "Dead man") spôsobujú, že celý tento vyhrotený a zamysleniahodný rozkol dostáva ešte iný-silnejší rozmer. Eklatantná je potom aj neústupná-náročná-nezbedná, ale zato nemonotónna a veľmi osobná narácia. Odprostená od doslovnosti/umelosti, plná nehumánnosti/ničomnosti. Začína tam, kde končí, nič nerozlišuje a samozrejme nezabúda na zašpicatený dovetok. "White material" má navrch už len tým ako nevypočítavo sa dorozumieva s divákom, nevydiera ho, neklame ho a cez jednu komornú (avšak ani trochu kľudnú) story o hrdej pestovateľke kávy zabŕda do jedného kolosálne rozboľaveného príbehu celého sveta. Nedocenené... (13.04.2011)

Je opravdu nejlepším řešením nebezpečí ignorovat? Nějací ozbrojení rebelové, to se mě netýká, já jen šéfuji kávové plantáži. Umanutá farmářka ke konci sklízí plody svého přístupu. Afričané jsou zde za primitivy, kteří nejradši zabíjejí všechny, kdo nejsou v jejich klanu. Claire Denis na tomhle půdorysu dokázala natočit lepší film, než bych považoval za možné (70%). (13.04.2015)

,,Je to jeho země. Narodil se tu, ale ona ho nechce... '' .... Filmů z Afriky na téma bílí vypadněte, teď to tu přebíráme my domorodci, tak tu nechte všechno a buďťe rádi, že vás neodkráglujeme  je kupa. Většinou se jedná o dost  drsná dramata pná střelby, řevu, krve, prostě toho všeho co k masakrům či revolucím patří. Tady se šlo na to jinak. Toto postkoloniální drama plyne tak pomalým tempem až to začalo samotného Verbala nudit. Také je brutální, také se v něm vraždí. Vše se děje ale v poklidu, jako kdyby se ve filmu odvíjela běžná každodenní činnost na poli či v kuchyni. Myslím si, že paradoxně v tom tkví jeho síla a zhmotnění brutality. Další grády mají samozřejmě děti zápasící s váhou ákáček a jiných nakradených zbraní... Ale úplně největším psycho zážitkem bylo baštění prášků z vykradené lékárny... Ne, opravdu nejsme stejní. Tito lidé potřebují ještě několik staletí vývoje a já bych byl velice rád aby se to odehrálo někde u nich v Africe a ne u nás v Evropě. Tady se každý může vymlouvat na zlé kolonisty díky nimž je Afrika zaostalá, já si ale myslím, že se od druhé světové do řady jejích států nalilo dost a dost peněz na to aby se to vývojově hnulo někam dál. Zatím se to krom populačí exploze a hroutících se do doby převratů mnohdy výborně fungujících ekonomik nějak extra nedaří. Hrdinkou filmu je umanutá ženská, které ale jaksi nedochází, že i když žila se všemi v pohodě je pro ně bílá cizinka. A nějakému osmiletému Afričánkovi co už uzvedně ákáčko a umí střílet jsou její ideály či hodnota jejího života putna když chce její Fantu. Bohužel umanuté ženské jsou už takové. Leckteré jsou umanuté až do smrti. Milovníci kávy uvidí zpracování kávy arabica na plantážích, kde nejsou vykořisťovaní místní (to jsou takové ty cedulky a razítka na obalech). Místními myslím původní obyvatelstvo. Místní co tam žili, pracovali a dávali práci těm původním místním, ti naopak vykořisťováni leckde ještě jsou. Dávám za 4 pytle pěkně napražené kávičky. * * * * (19.07.2021)

[Febiofest 2015] Biely odpad. Čierna zem. A Claire Denis opäť kdesi medzi nimi, na hranici postkoloniálnych vzťahov medzi "bielou" a "čiernou", ktorú rozhodne nevidí čiernobielo. Sugestívne a bez obalu servírovaná beznádej uprostred vyprahnutej zeme, zalievanej horúcou krvou. Raz dokumentárne zábery, raz pohyblivá ručná kamera, oboje obrazovo nepríjemne realistické. Ľahké a vzdušné melodické tóniny, svištiace ťažkým vzduchom, zvierajúcim hrdlo hrdinov i diváka. Isabelle Huppert v roli navonok silnej ženy a matky opäť predvádza svoje obdivuhodné implicitne emocionálne herectvo (viz. La Pianiste), ktoré vyviera na povrch v náporoch odrazov nálad v tvári a naplno prepuká až v bolestivom závere. Odzbrojujúce, desivé a predsa pochopiteľné konanie postáv (Denisová opäť dokazuje, že má historické, politické a spoločenské javy, vychádzajúce z tohto oblastného kontextu v malíčku). Pri pochodoch detských vojakov mi behal mráz po chrbte. Výstavba rozprávania je tiež zaujímavá - po pôsobivom prológu nastupuje siahodlhý flashback, ktorý občas zmení perspektívu a pridá ďalší z mnohých pohľadov na konflikt v anonymnej krajine. Strihová skladba sa sústredí prevažne na polodetaily a detaily, vďaka čomu sú chvíľkové "mapovacie" celky osviežením a vytrhnutím z intenzívneho nepokoja (ako vnútorného, tak vonkajšieho). Dejisko nie je podstatné, prim hrá nástojčivosť posolstva. Surové, nevyberavé, neopakovateľné. A ani na moment lacné. 85% (02.04.2015)