Živoucí mrtvola

Ak ste iba okoloidúci filmový konzument, unudenie vám hrozí teda dokonalé. Ak ste ale človek okúzlený pohyblivými obrázkami, resp. týmto žánrom samotným, táto rarita vám určite vykreše úsmev na tvári. Je to presne TEN DOKONALÝ SNÍMOK, ktorý spadá do kategórie ,,niečo také ste ešte nevideli,, a uštedruje jednu wtf scénu za druhou. Prečo som teda nešiel na maximum? No predsa len tá dynamika filmu ma akosi ubíjala. Predsa len však ide o skvost svetovej kinematografie. (02.05.2016)

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.38 - PÁKISTÁN - Můj první pákistánský film a samozřejmě jsem si nemohl vybrat nic lepšího, než jejich šíleně brakovou verzi Drákuly. Ze všech adaptací má tahle dokonce prolog o šíleném vědci (před kterým je ještě varování), který chce být nesmrtelný a místo toho se z něj stane Drákula, takže už od začátku je jasné, že pojetí muslimské země bude více než svérázné. A taky že bylo, akorát to je filmařská mizérie s prapodivným fetišem na nájezdy a zapomínáním na postavy, ať už celkově nebo v určitých scénách (třeba u té na hřbitově, kdy se jedna z upírek snaží proměnit malou holčičku, ale včas jí v tom zabrání dva muži, kteří ji i zabíjí, ale holčička nikde a po stupidním dialogu zničehonic přiběhne a tváří se, jak kdyby se nic nestalo, i když vedle ní leží mrtvola a skoro o ní zakopne) a hereckými výkony skutečně na úrovni školní besídky, ve které se všichni snaží co nejvíce prožívat své role, až je to celé k smíchu. Scénář je hloupý a ze všech postav dělá idioty s jednociferným IQ, jelikož Drákulovi do spárů spadnou skoro všichni, co se s ním ve třech čtvrtinách filmů potkají a i když zjistí, co je zač, nijak nebojují, jen strnulé stojí na místě, bojí se a čekají, až je zakousne. Herec Drákuly na tom není o nic líp, ty jeho výrazy mi připomínaly pavouka z Perníkové chaloupky. A jelikož je to film ze země kousek od Indie, nesmí chybět optimistické scény plné radosti, tance, zpěvů o šťastné lásce apod. nádherných věcí, byť v celku nemají smysl a před nimi a po nich jsou scény, kde se stane a následně řeší tragické úmrtí. Prostě je to brak, u kterého jsem si dlouhou dobu říkal, že sice je špatný, ale ne tak jako filmy Eda Wooda... aby přišel závěr, kde se nejen xkrát opakuje stejná scéna, která má tvořit dojem delší cesty (což je btw taky oblíbený prvek tvůrců), ale taky došlo na střídání slunného dne a temné noci ve stejnou chvíli! Jak z Plánu 9... Do půlky mě to bavilo hodně, zvlášť tím, jak se to (nechtěně) vysmívá filmům s pomalou atmosférou tím, že v čekání něčeho většího do nich vrazí úplnou pitomost scénáristickou či filmařskou, ale jak umírali protagonisté a do popředí se dostávaly postavy, které se dosud ve filmu neobjevily, přestávala mě ta brakovost bavit a mimo závěr jsem z druhé půlky moc neměl. Komedie to byla průměrná, takže tři hvězdy. 3* (28.02.2024)

Podobně jako lze filmy Eda Wooda z hlediska práce se střihem vnímat coby obrazoborecká experimentální díla, tak se i pakistánská adaptace Stockerova Drákuly jeví jako avantgardní dílo předznamenávající současný trend antidramatických přístupů k žánrovým konceptům, který praktikuje část festivalově orientovaných tvůrců. Jako v řadě dnešních realisticky stylizovaných snímků i zde divák dlouho sleduje postavy, u kterých až postupem času zjišťuje jejich motivy i samotnou roli ve vyprávění. Film dokonce zpřítomňuje trvání, které bývá na úkor akce z žánrových filmů odstraňováno eliptickým střihem – kamera takto postavy sleduje v dlouhých velkých celcích, kterak přecházejí či přejíždějí z místa na místo. Také dramatické situace končí do ztracena a publikum se až posléze z kontextu dozvídá, co se s postavami stalo. Film navíc odpírá identifikaci s postavami tím, že uplatňuje zcizující sekvence – v pravidelných intervalech je vyprávění přerušeno taneční či pěveckou scénou, která nemá žádný vztah k ději. Radikální je také samotné formální zpracování jednotlivých sekvencí – zpravidla je hudba v ostrém kontrapunktu k obrazu (dramatická hudba hřmí v klidných scénách a naopak rozverný swing ve chvílích velkého napětí). Fenomenálně obrazoborecká je skladba sekvencí, která jakoby vycházela z Kulešovových montážních experimentů, ale zároveň ukazuje jejich zastaralost v době po ustanovení klasického stylu. "Zinda Laash" ovšem není jen formální experiment. V rovině obsažených významů představuje výmluvný doklad zvrácenosti vědy, která z lidí činí otroky fyzických požitků – pouze víra může definitivně zastavit zlo. Žánrovou progresivnost filmu stvrzují sekvence, kdy hlavní upír podobně jako v "Near Dark" řídí automobil. "Zinda Laash" je vpravdě neprávem zapomenutý klenot světové kinematografie, který skýtá mnohovrstevnatou podívanou. (15.11.2009)

Takový film na motivy Draculy jsem ještě neviděla. Draculoviny jsou oproti tomu zápaďácky zaprděné. Herci se pohybují v Zinda Laash úžasně toporně, hází nepravděpodobné repliky a jejich mimika evokuje školní dramaťák, ale to není nic proti tanečním vložkám: mezi scénami, které příběh někam posunují se objevují docela nepochopitelné taneční a hudební vložky, které vytváří paradoxně docela odlehčenou atmosféru. Koho by napadlo, že ve filmu s upírskou tématikou se náhle roztančí pákistanské, prdelaté dívky na pláži, zpívající několik šílených minut o tom, že počasí je jako vymalované a že nastal čas mládí, skotačení a dovádění. (13.02.2010)

Kupodivu příjemná záležitost. Film se výrazně inspiroval Stokerovou předlohou, jen za upířím prokletím stojí věda. Profesor Tabani touží přelstít smrt, a tak vyrobí elixír života. Výsledkem je proměna v upíra - Draculu. Šerosvitná kamera snímá známý příběh za doprovodu velmi dobré hudby (Tassaduq Hussain), která míchá orientální prvky s hudbou evropskou. V napínavých pasážích (sestup do sklepení) zní šílené smyčce, jak je známe z Psycha či hammerovských hororů. Vůbec hudba je velmi pestrá a místy krásná - to když Draculova první oběť svádí smyslně křečovitým tancem (vypadá jako o trochu štíhlejší H.Růžičková) Dr. Harkera. A v jednu chvíli zazní i dixieland. Dracula pronese i zde památnou větu během vzdáleného vytí vlků: ,,Děti noci. Jak krásná hudba!" Kamera využívá důmyslné hry světel a stínů - nasvícené oči, obličej nořící se ze tmy, postava ve stínu. Draculův dům připomíná svojí rozlehlostí a strohostí středověký hrad - nechybí krb, lustr se svíčkami či prostorné schodiště. Herci jakoby se ocitli v němém filmu, a tak když nemluví, vyvalují oči, přehnaně se pitvoří a šklebí, grimasy doplňují nepřirozená gesta. Závěrečná automobilová honička je na mořskou nemoc, souboj Draculy a Harkerova bratra připomíná českou fackovanou. Pro diváka, který nikam nespěchá, je to příjemná výprava do orientu. Já si film svým způsobem užil... (07.12.2017)