Milosrdné lži

Propletenec vzájemných vztahů nesourodé party dlouholetých přátel poskytl celkem dost zajímavou sondu do našeho současného světa, vnímání (přátelství, lásky, rodiny), hodnot a priorit. Za mě jsou tu jednoznačnými tahouny François Cluzet, Marion Cotillard a Benoît Magimel, jen se dívat a užívat si je, stálo za to.. (23.06.2019)

Herecké obsazení výtečné - sešla se zde elita současné francouzské kinematografie. Ovšem jak vidno, bohužel to nestačí. Dialogy postav jsou nesnesitelné a šustí papírem. Ždímání emocí a slz je příliš okaté. Příběh kamarádů je natolik vyumělkovaný a peripetie vycházejí z klišoidních jednání. Je to škoda, s takovým hereckým obsazením se mohlo udělat hodně, ale neudělalo. Z některých scén je divákovi až stydno, jak jsou čitelné a předvídatelné. Závěrem nutno dodat, že stopáž byla opravdu přepálená, zbytečně.. (02.05.2021)

mám rád filmy z bežného života, úprimné a prirodzené a tento takým je...síce zrejme trochu prepálená stopáž 2,5 hodiny kde sa snaží načrtnúť toho veľa ale málo zostáva na konci filmu vyriešené (či to tak aj chcel pán režisér spraviť neviem)...no ale sympatickí a dobre hrajúci herci a dobrý soundtrack...takže taký dobrý francúzsky štandard :) (11.11.2012)

Guillame Canet a jeho třetí režijní počin konečně potvrzují tvůrčí talent tohoto francouzského herce. Neotřele napsaná látka s řadou intenzivně vygradovaných momentů, přitom se většina děje odehrává během letní dovolené skupiny kamarádů. Ta je ovšem zarámována dvěma tragickými událostmi, které fungují v prvním případě jako přirozený katalyzátor, který spouští nezastavitelný příliv emocí a činů. V případě druhém potom zatáhne černou oponu nad prosluněným francouzským nebem. Všechny postavy jsou prokresleny do potřebné hloubky a "top notch" výkony všech více, či méně slavných francouzských herců jen zostřují Canetovu dramatickou strunu. 87% (24.03.2012)

Guillaume Canet Milosrdné lži nazval filmem svého života. Ve scénáři popsal nejednu scénu, kterou zažil, do hlavních rolí obsadil lidi jemu srdci nejbližší (také jim party po obsazení zčásti přepsal na míru) a promítnul tak jejich skutečné vzájemné vztahy na plátno, a také to celé zrežíroval. Jeho opravdové city se ovšem tak trochu staly kamenem úrazu snímku. Canet totiž pro lásku a obdiv k lidem na plátně někdy zapomíná na občasnou nutnost scénu střihnout a popojet v ději o kousek dál, a to nemluvím o tendenci se opakovat. Film tak narostl do pro mě jen stěží snesitelné délky dvou a půl hodiny, a ano, musela jsem se na něj podívat nadvakrát. Délka je ale v zásadě jedinou výtkou, kterou mám, a to, že ze snímku vzájemná láska a úcta vyzařuje je nakonec i jeho největší devízou. Podle mě film svého života Canet opravdu natočil. P.S: Pozitivně hodnotím výborný soundtrack, s Maximem Nuccim (hudebník Franck), frontmanem skupiny Yodelice, si Marion Cotillard zazpívala i na jeho albu. (23.11.2013)