Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel

"Sám ju zlomím. Sám ju vyliečim". Veľmi originálny kúsok ešte za doby Brežnevovej éry. Podmanivá klavírna hudba ktorá definuje pocity a emócie Žeňy a Naďy , veselé a melancholické pesničky a do toho príjemní a sympatickí hlavní protagonisti, ktorých si na prvý pohľad hned zamilujete. Skvelé zahrané s úsmevnými dialógmi. Z Irónie osudu priam sala sviatočná atmosféra, snehový víchor, kopu rozradostnených okoloidúcich a stromčeky a sviatočná večera. Jediná škoda, že som videl nadabovanú verziu, čo bolo jasne keď že moja znalosť ruského jazyka je adekvátna to mu , že som porevolučné dieťa. Verím že čisto ruská verzia musí byť ešte zábavnejšia a úsmevnejšia. (29.12.2018)

Film jsem viděl ještě jako pubescent někdy koncem 80 let a to více méně náhodou, protože sledovat tehdy ruské filmy nebylo opravdu" in".Leč ve mě ten film tehdy zasel jakési semínko, že ne vše ruské musí být nutně špatné. Dnes už to vím a ruské filmy sleduji jako každé jiné, ale tento film se mi nějak zadřel pod kůži, svým originálním nápadem s obyčejnou záměnou naprosto stejných domů a bytů, jenž se ovšem jeden nacházel v Moskvě a jeden v Leningradě a z toho následně plynoucích omylů, trapasů, nedorozumění, ze kterých se vyklubala velice povedená komedie s v hlavní roli hrající krásnou polskou herečkou Barbarou Brylskou.Opravdu velice dobrá inteligentní komedie a já dávám bez uzardění za 5 hvězdiček. (10.04.2007)

Klasické hlavní postavy. On trochu potrhlý nešika, ale ukáže se, že je chirurg. Ona milá učitelka ruštiny a literatury. Je to divadelně úsporně zpracované převážně v jednom bytě, ale důležité je, že je mezi oběma to správné napětí. A k tomu jsou vánoční svátky (v Rusku tedy zřejmě v lednu a delší). Velmi inteligentní dialogy. (27.09.2017)

Áno, vôbec nie som prekvapený, že tento film je v Rusku vianočnou klasikou. Je to totiž rozprávka ako vyšitá. Moderná rozprávka z normalizačného Ruska, z ktorého si na naše prekvapenie dokáže Rjazanov robiť príjemnú. ironickú srandu. Len neviem, či sa jedná o kritiku týchto králikární, alebo o ich oslavu, keďže spoločná adresa v dvoch mestách sa nakoniec ukáže ako osudové šťastie :). Tie sídliská vyzerajú vskutku nevábne, kam sa hrabe Petržalka 80. rokov. Na druhú stranu o to viac vynikne tá osudovosť lásky v ich útrobách (interiéroch bytov). Maximálne nereálne, maximálne romantické, ale predsa len trochu dlhé a miestami monotónne, odohráva sa to totiž prevažne v jednom byte. Alebo dvoch, ale tie sú si maximálne podobné. Čo je ďalšou podarenou iróniou tohto filmu. Ten nakoniec viac osloví ľudí po tridsiatke, trpiacimi podobnými problémami, ako naši hrdinovia. (05.01.2015)

Skutečnost, že i v sovětizované části Evropy, ba dokonce uvnitř samotného impéria vznikala velká díla, není nic překvapivého. Víc než o jednotlivé díly se tu přitom jedná o výrazná jména vyzrálých a pro nezasvěcené až překvapivě tvořivých silných osobností. Komedie, která ve své druhé části prakticky zcela ztrácí své původní žánrové určení, vypráví filmově výrazným, nenapodobitelně osobitým filmovým jazykem příběh rodící se velké lásky. Tato nanejvýš pravděpodobná nepravděpodobnost se vztahuje k lidem, jimž přímo "bijí" jejich biologické hodiny. Víc než poutavý námět sám si přitom naši pozornost podmaňuje téměř mikroskopická autorská, scénáristická i režijní pozornost, se kterou je tento proces, v němž hodiny nahrazují týdny a měsíce, sledován. Vyzrálým uměním světové úrovně překvapuje nejen polská krasavice Barbara Brylska (účinkovala i v české kinematografii zpravidla ve filmech spíše problematické kvality), ale i pro nás prakticky neznámí ruští herci (Andrej Mjagkov jako Žeňa-Jevgenlj-Evžen, Ljubov Dobržanskaja jako Žeňova matka nebo Olga Naumenko v roli žeňovy moskevské snoubenky). Opomenout nelze ani zpěv tehdy mladé Ally Pugačovy (1949) i víc než šťastné užití veršů mladší i klasické ruské moderní poezie (Marinu Cvětájevu vyvažuje vedle jiných neméně zdatná a tvořivá Bella Achmadulina /1937/). A tak nevadí, že ve více než tři hodiny trvajícím filmu ani jednou nezazní slovo "sex", věrohodně působí přelety mezi oběma největšími ruskými městy, a ani to, že touha po štěstí, vůle porvat se o ně s dosud nepříznivým osudem, tuto skutečnost zejména divácky víc než vyváží. LÁZEŇ je nesporně hluboké dílo, nevšední zážitek, klasika, která bere, zdá se, dech i mladší české a slovenské divácké generaci. Toho, čím národní umělec SSSR (v soudobém Rusku se tyto tituly běžně používají a společensky ctí) Rjazanov oslovuje i naši současnost, je zkrátka víc než dost. (01.03.2012)