Zabil jsem svou matku

Dolanův debut se mimo přirozené nevyspělosti (což ale není nikterak zásadní problém) jeví i jako tematicky sevřenější celek než Imaginární lásky. Až v nich se začíná naplno projevovat jeho manýristický styl demonstrován zálibou v pestrostobarevných kompozicích a vytříbeným sladěním hudby a dějových situací, v níchž se hrdinové nacházejí, nemluvě o působivých zpomaleních a notné sebeironii. Zabil jsem svou matku podobné postupy využívá jen zčásti a daleko méně se zabývá formálním vzezřením. Navzdory využití podobné strategie promluv do kamer jako v Imaginárních láskách je film odlišný. V jeho druhém počinu nejsou postavy součástí příběhu, pouze artikulují to, čím procházejí i postavy filmu. Ve svém prvním snímku je ale na to Dolan sám, což dodává větší míru autobiografičnosti. Je jasné, co chce říci a lze mu snadno porozumět, film ale jakoby srážela přílišná touha po sebevyjádření. Ke cti ovšem slouží Dolanovi to, že si nenárokuje nijak „objektivní“ a tu jedinou pravdu. Zabil jsem svou matku je spíše filmem-názorem, radikálním v nahlížení skrze optiku samotného aktéra. Menší problém je i nepříliš výrazný posun postav, což je ale pochopitelné, jedná-li se o film, jenž analyzuje určitý problém. Na 19 let je to přesto velmi kvalitní počin, jehož míra ztotožnění závisí na naší zkušenosti. Jen se bojím, aby Dolanovy filmy nebyly zakonzervované v čase, tj. nebyly jen módní záležitostí. (19.11.2012)

Vyzrálý celovečerní debut frankofonního Kanaďana Xaviera Dolana přivedl do políček filmového pásu onu palčivou nejistotu jinakosti dospívání, kterou posléze tak nešikovně zpovrchnil v (pro jisté kruhy až kultovních) Imaginárních láskách. Kontroverze a mladická snaha odlišit se i pobouřit tu mají podobu místy skutečně velmi drásavého příběhu matky a dospívajícího syna, kteří přes krvavé bělmo averze hledají jeden druhého, a ač si nejsou schopni navzájem naslouchat, pokoušejí se jeden druhému vykřičet svou lásku i nenávist. Bolavý vztah, v němž se těžko dá dohledat viny, který ovšem nutně musí oba brát takový, jaký je...jiné cesty životem není. Otevřenost výpovědi debutujícího režiséra (v jedné osobě i herce), originalita obsahu i formy, nádherná hudba a velmi zajímavé herecké výkony. A navíc neopakovatelná možnost poznat cosi podstatného o queer komunitě... (21.12.2011)

Natočit tak dobře ve 20ti letech film tohoto typu, to se skutečně moc často nevidí. Doposud jsem považoval za nejgeniálnějšího mladistvého režiséra Richarda Kellyho (v době, kdy natočil Donnieho Darka), teď však musím přiznat, že jeho prvenství v mém pomyslném žebříčku začíná ohrožovat Xavier Dolan (i přesto, že se jejich zcela rozdílná filmová díla dají těžko porovnávat). Myslím, že to bylo v diskuzi k Imaginárním láskám, kde jeden z uživatelů psal, že Dolan by měl točit hudební videa, k čemuž se rozhodně přikláním i já - scény, kde zní hudba jsou opravdu skvěle natočené, procítěné, mají hutnou atmosféru a patří k nejlepším okamžikům tohoto filmu. (27.12.2012)

Xavier Dolan v devatenácti letech usedl za režisérkou a scénáristickou stoličku a natočil J’ai tué ma mère. Tedy film, který je na jeho věk až příliš vyzrálý (a potvrzuje fakt, že stejně staří čeští "filmaři" natáčejí kýble hnoje zabalené do studentských filmů) a už tady Dolan nepopírá lásku ke Kar-wai Wongovi či Jean-Luc Godardovi. Dialogy jsou opět vybroušené, hudební složka brilantní, myšlenka filmu příliš pravdivá a Dolan "začíná" objevovat Pop-Art, který ještě více využije v dalších filmech. Jo a abych nezapomněl, emoce na každém rohu! (03.12.2012)

Nemoci milovat, nemoci nemilovat - důsledek nevyrovnanosti duše. ___ Již v tomto prvním filmu jsou vidět prvky a známky autorského rukopisu, které se zdokonalily, ale i zopakovaly se v Imaginárních láskách. Ano, Dolan má vkus a je umělecky nadaný. Bezpochyby. Nejdůležitější však je to, že hluboce rozumí postavám a příběhům, které tvoří, a to převažuje nedostatky jeho filmu. (21.07.2011)