Le Havre

Aki Kaurismäki má své typické vidění světa (a svého stálého kameramana) a díky tomu i Le Havre vypadá, jakoby bylo kousek od Helsinek. Skoro až pohádkově laděný sociální příběh se sice odehrává v současnosti, ale ta působí (snad až na obuv běžných smrtelníků z pohledu čističe bot) jako naprosté retro. Což je v pořádku, protože tak je film i natočený. Velmi mě bavila postava komisaře v podání Jean-Pierra Darroussina. V optice uprchlické vlny léta 2015 to sice už nevypadá tak dokonale pohádkově bezstarostně, ale to je zcela nefilmová poznámka. (22.09.2015)

Je smutné, že když dělají lidé ve filmu dobré skutky, mluvíme v dnešní době hned o pohádce. To jsem si říkal během filmu. Pak jsem se ale dostal k jeho závěru a hned jsem pochopil proč je tady to slovo tolikrát omíláno. Jo, ten brutální happy end je skutečně pohádkový. Těším se na další setkání s Vaší tvorbou pane Kaurismäki. (14.03.2012)

Takhle nějak to asi vypadá, když se režisér s talentem pro dramata a tragické konce pustí do komedie. Jak sám Kaurismaki říká „Divák by měl z kina odcházet šťastnější, než do něho přišel.“ Pro tentokrát divák dostal až nečekaně pozitivní zakončení, které funguje jako výborná parodie na happy end. No a když k tomu přidáme po celou dobu stavěnou atmosféru komorního dramatu, odlehčenou řadou nečekaných a vtipných scének, dostáváme zajímavý nevšední film, který jistě stojí za vidění. Shlédnuto v Městské knihovně. 75% (26.02.2012)

Normandský Le Havre jako kulisa ve stejnojmenném francouzsko-finském retro snímku s četnými rysy pohádkové světa, přinejmenším však pro tento žánr typickým koncem. ~ Osobitý finský režisér Kaurismäki umístil děj svého nejnovějšího snímku do prostředí šarmantní Francie, do přístavu, v němž rozehrává jednoduchou až triviální dějovou linku (tento fakt NENÍ minus) o třináctiletém černošském hochovi a starousedlíkovi Marcelu Marxovi. Tematicky je však tento poměrně specifický snímek bohatý (ilegální přistěhovalství, sociální tematika, těžká nemoc a zároveň věrná láska,…). Pravdou je, že zmíněná témata jsou (už i vzhledem k jejich šíři) značně zjednodušená, vyvěrají však v /možný spoiler/ symbolický happy end. ~ Snímek vyzdvihuje trvalé hodnoty, jakými jsou např. solidarita, humánnost, přátelství, pospolitost nebo láska, jež jsou postaveny NAD byrokracii a mašinerii státních aparátů. Le Havre je apelem na lhostejnost dnešní společnosti, zdůraznění nutnosti obětování se pro druhého a nesobeckého jednání. Malí lidé konají velké činy. ~ Mimořádný je vizuál. Jak jsem se již zmínil, styl filmu se navrací o několik desetiletí zpátky, přičemž mnohé prvky či předměty jsou ryze současné (policejní složky, euro apod.). Osobně mi tato časová neujasněnost trochu vadila, i když bychom se měli na tento snímek dívat globálněji a nadčasově. Kamera často snímá detaily. K onomu šarmu i melancholii přispívá stylová hudba. Herectví je úsporné, minimalistické. Lakonické dialogy. Jemný inteligentní humor. ~ Přestože mám zřejmě nejraději filmy natočené zcela realisticky, klidně na pomezí dokumentu, z tohoto pohodového dílka (ač zmíněná témata nejsou veselá) čiší obrovská filmovost. Pozitivně laděný / laskavý / gentlemanský / hrdý / srdečný film. Stejně jako jeho ústřední hrdina. ~ ~ Podívej Marceli, třešeň rozkvetla. (20.03.2012)

V tomhle snímku mě unavilo Kaurismäkiho hledání perliček na dně a krásy na okraji společnosti, stejně jako nevěrohodný pohádkový děj, kdy si všichni pomáhají a mají se rádi - až na pár výjimek, které jsou ale nutné, aby si všichni ostatní dokázali, jak jsou hodní, laskaví a lidští. To je tak neupřímné! A co hůř: je to nudné. Dlouhé záběry na město, přístav a bizarní koncert mě leda otrávily a podvědomě jsem čekala nějakou ránu osudu, která by tu přeplácanou sladkost v rozbité cukřence z blešího trhu přeměnila v chilli koření nebo aspoň v ocet. Nestalo se a zůstala jen trpká pachuť, jako když se přejíte cukroví. /6. 6. 14./ (06.06.2014)