Tomorrow There Will Be...
VOD (1)
Obsahy(1)
Opera Zítra se bude... tvůrců Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila měla premiéru v divadle Kolowrat 9. dubna 2008. Obratem se stala jednou z nejúspěšnějších inscenací roku nejen u diváků, ale i kritiky. Autoři získali za toto dílo Cenu Sazky a Divadelních novin a v anketě Divadelních novin byla opera vyhlášena jako druhá nejlepší inscenace roku 2008. Hudební příběh je sestaven z dobových dokumentů a citací ze soudních spisů. Inscenaci vévodí především sugestivní výkony legendární Soni Červené a Jana Mikuška. Skladatel Aleš Březina, který stojí za hudební složkou k českým nejúspěšnějším filmům posledních let (Obsluhoval jsem anglického krále, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Horem pádem, Kráska v nesnázích ad.) napsal operu-proces Zítra se bude... pro Soňu Červenou tzv. „na tělo“. Zpracování filmového záznamu představení se ujal režisér Jan Hřebejk. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (34)
Název filmu odkazuje na totalitní budovatelsky rozjuchanou komedii z 50. let minulého století a tisíciletí, kde po ... následuje tančit všude. Doba stejná, jenom trochu jiný divočejší tanec v podání komunistické justice. V hlavní roli exceluje zpěvačka Soňa Červená, o tom nemůže být nejmenších pochyb, i když o díle budu pochybovat významně. ___ Úvodní a závěrečná arie (da capo) o problémech odívání gradující do filosofického zamyšlení o prodejnosti a pokřiveném charakteru lidí, jako asi jediný čistě autorský počin libretisty, neb vše ostatní jsou reálie a citace ze soudních spisů a korespondence orgánů veřejné moci či přímo Horákové, působila zejména v kontextu všeho ostatního naprosto trapně. Opera jako hudební forma či žánr je, dle mého názoru, již zcela mrtvá, přičemž tento názor není úplně z mé hlavy, ale z hlavy nad jiné povolané, prof. Miloše Štědroně, který tak reagoval při objednávce opery, jíž měl napsat pro tuším Národní Divadlo. Opera už těžko může nějak zásadně oslovovat diváky a něco jim sdělovat a působí přinejmenším bizardně. Přes sebe jdoucí sbory, kterým nebylo kloudně rozumět, popř. sbor versus sólisté, příliš rychlá deklamace sólistky, mnohdy až za hranicemi srozumitelnosti a spousta rozpačitých pasáží na úkor jasnosti a srozumitelnosti textu. Oceňuji odvážné použití mého oblíbeného nástroje, cembala, které však bylo donuceno hrát rozmanité zrůdnosti. Taktéž oceňuji cenné faktografické údaje, které však lze načerpat i pohodlněji, aniž by při tom tolik trpělo sluchové ústrojí. Pochvalu si zaslouží i scénické ztvárnění. Hlavním průserem promě byla hudba a především forma opery. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že na dílo existují nadšené kritiky, jako velký odpůrce kritiky a kritiků, jsem se začal opravdu bát. Myslím si, že není tak těžké odlišit životní příběh Dr. Horákové od hodnoceného díla a moje negativní hodnocení proto míří výhradně za dílem, protože osobnosti paní Horákové a zejména jejího statečného neohroženého chování a jednání při procesu si hluboce vážím. Opera o tomto procesu ovšem byla špatná. Jediné, co se jí podařilo, bylo téměř dokonalé ztvárnění zrůdnosti a hrůznosti celého procesu, což těžko říci, jestli bylo záměrem tvůrců. Opera is dead. ()
dokonale, totalne dokonala Sona Cervena. Jen me teda taky stvel ten Menzel v publiku a kamera se na nej prilis zamerovala. ()
Mám trochu problém zda hodnotit dokument nebo samotné představení. Film jsem shlédla v létě na MFFKV a silně na mě zapůsobil, takže jsem na základě toho shlédla pak i v Kolowratu originál představení. Není moc filmových scén, které mi dokážou způsobit mrazení v zádech, ale Zítra se bude je takové téměř od začátku do konce, kombinace všem dobře známého zrůdného monstrprocesu, fatální Soni Červené(s jejím charizma by stačilo i jen kdyby bez hnutí mlčky stála-možná je vážně nesmrtelná Emílie Marty), perfektní jevištní scény a rozhodně v neposlední řadě mrazivé hudby mě prostě zcela dostala. Na něco takového se nezapomíná...Opera rozhodně není mrtvá.A já jsem hodnotila představení. ()
Skutečně zajímavý a originální projekt, i když nelehký na strávení. Vítám cokoliv připomínající osud Dr. Horákové a hrůzy čtyřiceti let režimu, který tak neskutečným způsobem (z)deformoval myšlení, hodnoty a postoje několika generací týkající se toho, co je správné a co ne, do takové míry, že i v dnešní době jsou lidé ochotní vyměnit rohlík za padesátník za svou svobodu a nadosobní hodnoty (aneb parafráze Dostojevského: "Dejte lidem chleba a snesou jakoukoliv totalitu"). Krásná záležitost a hudební i vizuální zážitek. ()
Tedy jen na dovysvetlenou - toto je vicemene kamerova zkouska na Kawasakiho ruzi, jak nam rekl Hrebejk na LFS2010. Velmi napadite ztvarneni a vyborna Sona Cervena ! Odrikavane texty, ac s velkou historickou hodnotoum vsak az tak zajimave nejsou. ()
Tohle je víc než pouhý záznam skvělého operního představení. Jan Hřebejk dokázal, jak profesionálním a řemeslně dobře vybaveným filmařem je. Navíc mu zjevně nechybí vnímavost, určitá pokora a dramaturgický (z hlediska výběru) potenciál. Možná by bylo lepší, kdyby se v budoucnu věnoval podobným počinům a zanechal těch - sice zručných, nicméně lehce banálních a poněkud omšelých - komedií. Evidentně totiž pozná, co je dobré a záznamuhodné... ()
Proti opeře nic nemám. Nesedí mi ale to velmi rychlé, doslovné „tlumočení“ soudních spisů, jemuž není úplně rozumět a především monotónnost zpěvů, bez většího citu pro timing. Dvaašedesát minut se tak neskutečně vleče a nezachrání to ani Hřebejkova do jisté míry invenční režie filmového záznamu. A proč kamera tak často zabírá pana Menzela? Zítra se možná bude, ale tohle se spíš nemělo… ()
Kde začít.. Jsem trochu znalá téhle doby, tudíž bych i dokázala říct oč jde, jaká byla atmosféra a jak to v té době celé vypadalo.. Každopádně, mám-li nejdřív hodnotit operu, tak musím říct, že věci neznalý divák z ní nemůže mít vůbec nic! Ve chvíli, kdy Soňa Červená recituje a sbor za ní zpívá, není rozumět ani jí ani sboru, tudíž to postrádá smysl (možnáže na tom nese vinu ten záznam, ale řekla bych, že zvukově byl záznam zvládnutý dobře.). Chvílemi jsem se nudila, to když prokurátoři recitovali jména a fakta, stejně tak jako Soňa Červená či kdokoliv jiný, kdo tam jen něco odříkával. Jediná chvíle, která člověka zaujala byla, když se čte dopis od otce a dcery, ale tak, aby to člověka nezaujalo, když si představí, co museli oba dva lidé prožívat... Kdybych měla hodnotit záznam, tedy Hřebejkův film, tak bych hodnotila kladně kameru i zvukový záznam, ale neřekla bych, že to dovede vyspravit původní děj a zpracování. Ano, nudila jsem se. A nestydím se to říct, i přesto o jaké téma se jedná. ()
Film pro ty, jež chtějí vědět. Film není typickým Hřebjkovským filmem. Osobně jsem neviděl divadelní představení, a možná o to byl zážitek silnější. Smekám před odvahou tvůrců napsat operu zabývající se vykonstruovaným procesem s lidmi, které si dovolím jmenovat. JUDr. Milada Horáková, Jan Buchal, Vojtěch Dundra, JUDr.Jiří Hejda, JUDr. Bedřich Hostička, Záviš Kalandra, Antonie Kleinerová, JUDr. Jiří Křížek, JUDr. Josef Nestával, JUDr. Oldřich Pecl, Prof. JUDr. Zdeněk Pešek, František Přeučil, Františka Zemínová. Osobně jsem film shlédl na premiéře v kině Světozor a velmi mne zasáhl. Přiznám se, že když před začátkem představení říkal p. režisér Hřebejk, že se jedná o jeho pravděpodobně nejdůležitější film, nemohl jsem docenit jeho slova. Po shlédnutí filmu a dlouhém potlesku jsem pochopil. Ano! jedná se o zásadní film ( záznam divadelního představení), který by se měl stát povinným. Děkuji tvůrcům (Hudba: Aleš Březina, Autor libreta: Aleš Březina / Jiří Nekvasil, Režie: Jiří Nekvasil atd.) vynikající práce strhující a emotivní zážitek. Žádost rodiny Milady Horákove o milost prezidentu Gottwaldovi mne velmi zasáhla. Přeji sobě a dětem, aby se podobné věci nikdy neopakovaly. Z filmového hlediska jsou dle mého názoru některé detaily a momenty představeny ještě hlouběji, než by si divák kdy v divadle všiml. Těm, kteří chtějí vědět doporučuji a rozhodně dávám 5/5. ()
Ad Elgreco: Pritomnost Lenky Vlasakove a Jiriho Menzela v publiku neni projev zadneho bulvarniho pristupu, ale relikt puvodniho napadu - Jan Hrebejk chtel pouzit zabery z navstevy opery Zitra se bude... v Kawasakiho ruzi. Jiriho Menzela zase Hrebejk puvodne uvazoval obsadit v Kawasakiho ruzi do role, kterou nakonec hral Martin Huba. Takze proto se tam Menzel s Vlasakovou objevuji v publiku. Chce si to zjistit informace, nez zacnu plamenne kritizovat. Jinak je to vyborny zaznam, ze ktereho doslova beha mraz po zadech. Videl jsem i samotnou operu a je moc dobre, ze to nekdo takto fantastickym zpusobem zachytil. ()
...pokládat to za Hřebejkův řadový filmový počin asi nelze, potřeba je ale vyzdvihnout, že se podařilo filmově zafixovat mimořádný divadelní projekt, který se v Kolowratu provozuje pro cca 80 diváků, a má proto minimální radius; chudák pan Menzel, který se zřejmě mimoděk zhostil role prominentního diváka ))) ()
Mé hnidopišské já se vzepřelo hned na začátku: Záběr do publika a detail na vedle sebe sedící J. Menzla a L. Vlasákovou – to kde jsme (v Blesku?, na Nově?), osobnosti v hledišti – koho to zajímá? (Ten záběr se pak párkrát opakuje a opravdu to působí rušivě. Tedy poučení pro příště: jen anonymní tváře v publiku, prosím.) Občas v záběru překážející sloupky mezi jevištěm a hledištěm… Škoda, že nebylo víc peněz, času… (?), aby se upevnění těch zrcadlících skel provedlo jinak, či aby se některé scény natočili „ve studiu“ – i když inscenace je jinak nasnímána nadprůměrně. (Až na asi pět sekund, kdy se klepala ruka.) Je to zkrátka „jen“ živě nasnímané představení. Ovšem jaké představení! Silné téma – silné tak, že vzbuzovalo obavy (dá se to ustát před českým nepatetismem?), ovšem napsáno je to také na jedničku. Hudba Aleše Březiny je na jedničku s hvězdičkou – současná, ale ne slonovinově artistní – zkrátka sdělná a sloužící příběhu. Sboristky jsou taktéže skvělé. (Jen jim někde není rozumět, ale však v které opeře je rozumět sborům, a v které opeře říkají sbory něco důležitého – nerozumíte slovům? – je tu harmonie!). Jan Mikuška také nemá chybu, i když jsem si na jeho „farinelliovské“ výšky musel chvíli zvykat, ale jen chvíli a je to asi tím, že jinak jsem vážnou hudbou téměř netknutý. (Smutná pravda.) A poslední: Soňa Červená. Její charisma by se dalo gilotinou krájet, její výkon, střídání poloh: to je prostě bezchybnost a s vášní a zaujetím skloubená profesionalita. A její perfektní a naprosto srozumitelná ač kulometné dikce… Tomu říkám čeština! Bravo! (A děkuji Hřebejkovi a spol. už jen za možnost spatřit tuhle osobnost s velkým O, S, O, B, N, O, S a T v akci.) A pak je tu ta úplně, ale úplně poslední: Milada Horáková… Když v závěru paní Soňa Červená přednáší její dopis na rozloučenou (stejně jako když předtím čte žádost jejího otce a její dcery – manžel byl popraven nacisty – o milost)… Všechny (pouhé tři) námitečky jsou pryč, odmalicherněny do nekonečna, a musím dát plný počet. Míra v jaké Milada Horáková převyšovala své vrahy, je skoro groteskní. Zítra se bude věšet všude, až naše vítězné vlajky rudé… Titulky, ticho ve mně, v publiku a přítelem tišený pláč krásné blondýnky o dvě řadu za mnou. Proč tam jen nepřišla sama. P. S. Je to uměřeně moderní opera, pokud se podezíráte z toho, že by to mohlo být pro vaše uši příliš – ale stačí být opravdu průměrně hudebně hudbymilovný a otevřený a nebudete mít problém – zdržte se návštěvy, nebo bodování – někdo by vás mohl mít za kulturní liliputány, jak se to povedlo těm hodnotícím slovem „odpad“. P. S. S. Děkuju Kocourovi 22 za upozornění - vzhledem ke způsobu točení, tedy asi nešlo dotyčné vystřihnout a p. Hřebejkovi se omlouvám za nařčení. Nicméně z důvodů autenticity ponechávám původní znění - navíc to opravdu ruší. Filmy sleduji pokud možno co nejméně informován, aby na mě působilo jen to dílo tady a teď. Jsou to jen dojmologie. Psát to "pro noviny", tak si samozřejmě film "nastuduju" před i po shlédnutí. (Zároveň jsem rád, že p. Hřebejk od původního záměru upustil - to už by bylo opravdu doslovné.) () (méně) (více)