Křičící muž

Produkcia z Čadu je celkom slušná exotika, ale zároveň aj slušná nuda. Plavčík v dôchodkovom veku verzus jeho syn verzus vojna niekde v diaľke dáva nádej na slušnú zápletku, ale nepodarilo sa. Dlhé pasáže bez deja, jazdenie na motorke a kričania je celkom málo. –––– Naším nešťastím je to, že sme svoj osud zverili do rúk Božích. –––– Chcem si zaplávať. V rieke. (03.07.2014)

Zajímavý pohled na každodenní život v Čadu. 1) V miliónovém hlavním městě desetimilionového Čadu Ndjameně na kamerunských hranicích čelí muž, správce hotelového bazénu, otec dospělého syna a manžel hodné ženy, faktu, že začíná být starý a nepotřebný a to na pozadí probíhající občanské války. 2) Vlastní příběh je tuctový, zajímavost pro evropského diváka mu dodává exotické prostředí. (27.06.2014)

„Já ne, to svět se změnil.“ Ztišené drama jediného současného tvůrce z „černé Afriky“, který svá díla pravidelně představuje v soutěžích nejprestižnějších festivalů, zachycuje napjatou a nepřehlednou atmosféru aktuálního válečného konfliktu v Čadské republice, v níž se státní armáda snaží zpacifikovat povstalce ze sousední súdánské oblasti Dárfúr. Skrze osobní příběh bývalého plaveckého šampiona Adama, jenž se těžko vyrovnává se ztrátou pracovní pozice u milovaného hotelového bazénu, střídán vlastním synem Abdelem, nahlíží režisér do přirozených reálií chudší městské vrstvy a ztvárňuje (vnitřní) konflikt (vnitřně) křičícího, úpějícího muže, jenž svým rozhodnutím vydat syna do služeb armádního pluku nepřímo zapříčiní tragický konec. Haroun, jenž oceněným snímkem pomohl mj. pozvednout kinematografické zázemí v zemi, kde prý dosud nestálo kino, precizně odvodil styl a temporytmus vyprávění (ve spolupráci s kameramanem Laurentem Brunetem) od estetiky současných francouzských festivalových filmů a při absenci hudebního doprovodu vyniká chvění přirozených ruchů zneklidněného města, důraz je kladen na kontrastní temně-světlé kompozice (charakterizující Adamovu rozpolcenost) a rámem příběhu se stávají scény s vodním živlem, v symbolickém a částečně protichůdném významu (voda v bazénu jako zdroj potěšení a jezerní stojaté hlubiny jako místo vyprovázející mrtvé tělo za tichým odchodem). (23.10.2013)

Po Vrahovi ve mě nejlepší film viděný letos ve Varech. Na festivalové poměry "normální" exkurze do všedního dne jednoho afrického plavčíka, jenž si vzal lásku k práci až příliš k srdci. Nenásilně podávaná tematika soukromého boje proti stárnutí na pozadí začínající občanské války vykresluje nejen bezmocnost jedince vůči systému ale i vůči svým osudovým chybám. Jak interní tak celospolečenská tematika učinily mé spokojenosti za dost. Rozvojová tematika ve Varech!? Křičím JOO!!! (14.08.2010)

Jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla. Pokojným tempem vtáhne vás do svého děje a dovolí příběh prožívat spolu s hlavními hrdiny, jako nemý svědek jejich klidného trpění. A název? Ano, křičet se mi opravdu chtělo, kdesi hluboko z mého nitra křik se dral na povrch, nebo to byl lomoz zoufalého člověka, který neslyšně doléhal k mým uším? Nevím a nezáleží na tom, protože, co příběh opravdu navodí a zanechá, je neskonalá pokora a vnitřní klid. (19.01.2015)