Aurora

Když se Indián dá na válečnou stezku, nalíčí si obličej, aby nikdo nebyl na pochybách. Víme pak, co od něj můžeme očekávat a raději mu uhneme z cesty. Takový postoj nás učili považovat za primitivní, divošský, překonaný. Ano, dneska už sotva můžeme tušit, co udělá neznámá osoba, když jí řeknete, aby tu svou petflašku hodila do popelnice (a pokud možno určenou pro plasty). Pravděpodobně to skončí jen nějakou urážkou, maximálně šťouchnutím do ramene. Pokud se s ní dáte do řeči, dávejte pozor, co říká, a také jak se chová. Jen tak můžete odhadnout, zda zrovna tenhle běloch není na válečné stezce. (I když připlést se můžete do lecčeho jako ta advokátova společnice). Při sledování tohoto autorského filmu (Cristi Puiu - scénář, režie, hlavní role / všechny ostatní a všechno ostatní je vedlejší) jsem měl pocit, že se míjím se spoustou důležitých informací a detailů; že tam jsou, ale já je nevidím nebo jim nerozumím. Snad proto má tenhle dvou a půl hodinový film tak intenzivní vnitřní napětí, že by se za něj ani Mr. Hitchcock nemusel stydět. Pozn.: To bylo včera, ale dnes se ptám, zda jsem to vzal za správný konec. Po smrti v rodině, je rozvod druhou nejvíce stresující událostí (finanční a živelné katastrofy, a podobné prkotiny následují). Zajímavá je zde - kromě jakéhosi neúčastného klidu - volba obětí: rozvodový právník a tchýně s tchánem, nikoli (bývalá) manželka, jak tomu u nás zpravidla bývá. (28.01.2016)

Zjednodušeně vzato jsou dva typy filmových vrahů. Ti, kteří jsou motivovaní nějakým konkrétním externalizovaným cílem (např. pomstou - Beatrix Kiddo) a ti, které ženou převážně vnitřní, obvykle zcela iracionální a nezacílené pohnutky (např. Joker). Samozřejmě nic není černobílé a každá pomsta vychází i z nějaké osobní touhy, zatímco jakékoli šílenství si dřív nebo později najde určitou vnější, byť třeba abstraktní, oběť (snaha rozložit systém - Gotham), ale pro potřeby srozumitelného filmového vyprávění je tato ambivalence často upozaďována. Aurora se ale od klasického vyprávění okatě distancuje a právě neschopnost rozeznat pravou motivaci "obyčejného" vraha se tu překrývá s divákovou snahou o rekonstrukci fabule. Puiu divákovi neusnadňuje vůbec nic, postupně mu dává jen ta nejnutnější vodítka a po většinu z těch tří hodin tráví tichým nezúčastněným pozorováním, které místy působí až nadbytečně (k tomu se taky váže jediná moje významnější výtka vůči filmu). Ani "vysvětlovací" závěr nedává jasné odpovědi (např. proč situaci řešit zrovna takovým radikálním způsobem - skutečně nebylo jiné cesty?) a chladnou nezúčastněností všech aktérů je spíš opět mrazivou sociální kritikou otupělé společnosti. Ve filmu nejsou nejděsivější samotné vraždy, ale naprostá banálnost a každodennost všeho, co je obklopuje. Na rozdíl od jednoho z komentátorů na IMDB, který se pohoršoval nad zbytečností scény ve sprše, se v tomto musím režiséra zastat - tady z Viorelova chování získáváme první náznak toho, že by nemusel být zdravotně v pořádku, což se dál rozvíjí (potvrzuje?), když v rozhovoru s učitelkou ve škole utrousí, že má nádor. Jestli je to pravda nebo zoufalé prohlášení chudáčka hypochondra celkem není podstatné, ovšem rakovina se svojí charakteristikou/typem nemoci zdá být příznačná pro celý západní svět a jeho fungování. Nejen že tato choroba dlouhodobě obsazuje přední místa v příčinách úmrtí, její sebedestruktivní povaha (tělo napadá samo sebe) se odráží i v sebeničivých tendencích společnosti jako celku. Je možné, že náš pomyslný globální imunitní systém je už zkrátka natolik oslabený nejrůznějšími škodlivými vlivy (toxiny, otupující vliv reklamy, nových médií, virtuálních realit, simulaker), že nedokáže rozpoznat a adekvátně neutralizovat reálná nebezpečí a odsuzuje nás k vyhroceným postojům - pasivitě nebo přehnané agresi? Co jiného jsou vražední střelci v Norsku, USA a jinde a rabující mládež v Anglii, než projevy společnosti, která se v zoufalství obrací sama proti sobě? Možná jsme některé problémy tak dlouho ignorovali a snažili se je tiše zamést pod koberec, že až teď dochází k jejich násilnému uvolňování, protože tlak už je prostě příliš velký? Ano, na vině je systém, jenže "systém", to je každý z nás, všichni jej víceméně dobrovolně spoluvytváříme a kdykoli ráno vstaneme z postele, jsme, ať už chceme nebo nechceme, jeho neoddělitelnou součástí. A o tom je Aurora. (15.08.2011)

Mnoho chlapíkov okolo štyridsiatky a po má výrazný potenciál skončiť ako Viorel. Stačí im dať iba frčku do nosa. Rumunský Falling down sa zaobišlo bez silných rečí a epizodických konfrontácií, Viorel len občas niečo prehodí, často je to buď áno, alebo nie. Dokáže sa ale aj naštvať, pričom hlas zvyšovať nikdy nebude, vystačí si s puškou, tá je hlasná dosť. Čo ho viedlo k onomu dobrovoľnému strmému pádu nadol pochopia asi vážne len chlapi pred či v kríze stredného veku a ich manželky. Dráma plná neveselých a tmavých obrázkov tých špinavších častí Bukurešti ale dokáže vďaka absurdnosti tamojšej spoločnosti aj paradoxne pobaviť. Podobným spôsobom ako pri Smrti pána Lazarescua. (08.10.2017)

Aurora je pro velmi trpělivého diváka. Já sama jsem v rozpacích, jak ho mám vlastně ohodnotit a jaké pocity z tohoto filmu mám. Nicméně o něm stále přemýšlím a snad tím pojetím, který se liší od ostatních podobně laděných dramat, jsem se rozhodla jít výš, ale v každém případě není pro každého. Ten zdánlivý klid, určitá rozvaha, to nevyslovené, které tam vybublávalo v různých momentech na mě zapůsobilo určitě, ale přece jen bych to tempo zrychlila, tím myslím i Aurora trochu snižuje svojí hodnotu. (21.12.2015)

Tři hodiny jsem sledoval film, ze kterého jsem nic nepochopil. Kdo je hlavní hrdina? Co a proč dělá? Jaké má vztahy s 90% ostatních postav? Proč ho hraje sám režisér? Jak se k tomu vztahuje název filmu? Navíc je to snad sestavené jen ze záběrů, které se v ostatních filmech vynechávají. No nic, zkrátka další rumunský art film. (14.07.2015)